A proč bychom se měli snažit obojživelníky chránit? Pokud to vezmeme s ohledem na potřeby lidím pak proto, že obojživelníci žerou hmyz a další bezobratlé živočichy, kteří nám škodí - ať už jde o škůdce na zahradách tak i nežádoucí hmyz ve volné krajině (zejména komáry). Pokud by všude v krajině bylo dostatek obojživelníků, možná bychom neměli takové problémy se škůdci v zahradách a přemnoženými komáry (viz též zde). Další důvod proč chránit obojživelníky je kulturně-historický. Každý u nás žijící druh živočicha je součástí dědictví, které nám zanechali naši předci. Stejně jako bychom neměli nechat zaniknout nějakou historickou památku, neměli bychom dopustit, aby u nás vyhynul jakýkoli živočišný nebo rostlinný druh. Zejména pak pokud jde o živočichy, kteří jsou s lidskou historií spjatí a lidem určitým způsobem pomáhají. Výskyt obojživelníků také ukazuje na kvalitu životního prostředí - čím víc druhů o větších početnostech někde žije, nejspíš tam bude i vysoká kvalita životního prostředí (viz též zde). O významu obojživelníků v přírodě i pro lidi si můžete více přečíst na této stránce.

Existují v zásadě čtyři základní způsoby ochrany obojživelníků, které by měly být všude prováděny zároveň (zejména pak body 1-3). Nestačí se spokojit jen s realizací jednoho nebo dvou způsobů. Důležitá pro dobré zacílení ochrany obojživelníků je znalost jejich rozšíření, zejména pak znalost míst jejich nejvýznamnějších výskytů. K tomu přispívá mapování a monitoring - viz stránky Biolibu - zapojit se může každý z nás. Viz též sekce Metody výzkumu.

.

---

---

 

Na této stránce se v následující části budeme věnovat jednotlivým možnostem ochrany a pilířům ochrany obojživelníků. Mnoho informací o způsobech ochrany obojživelníků je uvedeno též v sekci Ohrožení obojživelníků u jednotlivých forem ohrožení - je zde vždy nástin řešení...

 

 

1)   Praktická péče o lokality výskytu a podpora obojživelníků nabídkou nových biotopů

.

Praktická péče o lokality a nabídka nových biotopů a lokalit je nejdůležitější forma ochrany obojživelníků. Pokud by všude v krajině byla prováděna vhodná péče o vodní i suchozemské biotopy využívané obojživelníky, nemuseli by být takovým způsobem ohroženi a nemuseli bychom zachraňovat poslední místní populace cílenými zásahy. Při ochraně obojživelníků je nutné pečovat jak o jejich vodní, tak i suchozemské biotopy, protože jde o zvířata obývající oba typy prostředí a stav obou typů prostředí je pro ně důležitý.

.

.

Péče o vodní biotopy:

.

Téměř vše podstatné je zmíněno na stránce věnované Vodním biotopům obojživelníků a také na stránce o ohrožení obojživelníků. Ve stručnosti jde o vhodné hospodaření na rybnících (nízké nebo žádné obsádky alespoň jednou za 3-4 roky, prořezávky břehových porostů, vhodné odbahnění atd.), vhodnou péči o vodní toky směrem k přírodě blízkému charakteru, dále je nutné zbytečně nelikvidovat drobné vodní plochy v krajině ale spíš o ně vhodně pečovat (prořezávky, citlivé odbahňování apod.), udržovat tůně bez ryb, nezarybňovat veškeré vodní plochy v krajině a vysazovat polodivoké kachny jen na nevýznamné vodní plochy.

.

                      Průběžné prořezávky břehových porostů rybníků jsou velmi žádoucí a patří ke správné péči o rybník. Pokud se břehy rybníků nechávají zarůstat nahusto dřevinami, pak zde nejsou vhodné podmínky pro vyvinutí litorálních porostů i přesto, že v rybníku je málo ryb a jsou dostatečně zastoupeny mělčiny - porosty dřevin zastiňují a vlivem opadu zde dochází k hnití apod.  Foto Jaromír Maštera

.

Na podporu obojživelníků je žádoucí v krajině budovat zejména nové drobné a malé neprůtočné vodní plochy - tůně a jezírka, a také je obnovovat (více zde). Následně je pak nutné tyto vodní plochy udržovat bez rybí obsádky a v řadě případů bude i vhodné o ně nadále pečovat - většinou však není nutná častá ani náročná péče. Nové větší vodní plochy jsou pro řadu druhů obojživelníků také potřebné, je však nutno je budovat s rozmyslem (nezabrat stavbou celý mokřad) a je vždy nutné pamatovat na dostatečnou plochu mělčin do 40 cm hloubky, která je pro rozmnožování většiny obojživelníků zásadní.

.

                           Obnova a budování drobných vodní ploch je pro obojživelníky velmi důležitá, až zcela zásadní. Žádoucí je, aby v krajině byl dostatek drobných vodních ploch v různých stádiích zazemňování - každý druh si pak může najít to co potřebuje.  Foto Jaromír Maštera

.

Výjimkou je z tohoto pohledu mlok skvrnitý, který není moc vázán na člověkem nabízené biotopy a obývá nejradši přírodě blízké lesy s přírodními drobnými potoky. Mloka lze podpořit např. vhodně upravenou studánkou nebo vytvořením tůně v korytě drobného potoka. Tůň pro mloka vždy musí být průtočná, pro jiné obojživelníky je naopak výrazně vhodnější neprůtočná tůň, umístěná mimo vodní tok. 

.

Péče o suchozemské biotopy:

Aby krajina byla vhodná pro obojživelníky, je nutné jim nabídnout co nejvíce různých biotopů s různým využíváním. Měly by být zastoupeny plochy s pravidelnou péčí, plochy s občasnou péčí a v menší míře též plochy zcela bez zásahů. Různé druhy obojživelníků tolerují různé způsoby péče o krajinu, ale převážně jim vyhovuje spíše určitá forma péče než ponechání ploch zcela bez zásahů.

Péče o krajinu by měla být oproti současnému stavu více mozaikovitá, tak jak tomu bývalo např. ještě v 50. letech 20. století. V té době zde bylo mnoho malých ploch polí, luk a lesů s různými plodinami a různým obhospodařováním. Sloučení ve velké celky přineslo ztrátu různorodosti prostředí a pro obojživelníky je velmi obtížné v takových porostech najít vhodné podmínky k životu. Velké celky také v případě ne příliš vhodné plodiny (např. neposkytující dostatečnou vlhkost) téměž znemožňují migraci obojživelníků na jiné mokřadní lokality.

 

.

Změna ve struktuře krajiny v ČR je zřejmá při srovnání leteckých snímků z let 1953 a 2012. Dřívější vhodná jemná mozaika kontrastuje s něčím, čemu již ani mozaika říkat nelze. Maloplošné rozrůzněné hospodaření se změnilo ve velkoplošné. Také došlo k vytvoření extrémů - intenzivně obhospodařované plochy vs. plochy bez jakékoli péče.  Zdroj: kontaminace.cenia.cz

.

Současná péče o mokřady, jak nejvýznamnější biotopy obojživelníků, je dost nevhodná. V krajině obecně převládají 2 extrémy v péči - buď se plochy obhospodařují intenzivně nebo vůbec. A právě mokřadů se týká druhá část, většina z nich je ponechána zcela bez péče, zarůstají nežádoucí vegetací a náletem. Jejich význam nejen pro obojživelníky výrazně klesá. Je nutné o téměř všechny mokřady alespoň nepravidelně pečovat - kosit louky, prořezávat nálety, pást apod.

 

                                 Souvislá extenzivní nebo krátkodobá intenzivní pastva jsou vhodným nástrojem pro péči o mokřadní louky tak, aby vyhovovaly obojživelníkům. Pastva je dlouhodobě udržitelnější než kosení a proto by měla být i na mokřadech preferována.  Foto David Pithart

.

Co se týká kosení luk (mokřadních i jiných), mělo by vždy být spíše méně časté  - max. 2x za rok, ideálně jen jednou ročně nebo i jednou za 2 roky. kosení by vždy mělo být prováděno postupně, po částech s časovými iodstupy alespoň týden. Vždy by měly být menší části luk ponechány ten určitý rok zcela bez zásahů. Kosit by se též nemělo za výrazného vlhka (za deště, po dešti, ale i brzo po ránu), kdy se na loukách pochybuje nejvíc obojživelníků. Vhodné je též nastavení kosení výše od země, alespoň 10 cm. Pokud by se alespoň o podmáčené louky v krajině pečovalo tímto způsobem, došlo by k výrazné podpoře obojživelníků - alespoň co se týká jejich "suchozemských" biotopů. Další infromace např. o vhodném kosení je uveden v sekci Suchozemské biotopy.

 

                                    Mokřadní louky není možné nechat dlouhodobě bez péče, jinak zarostou hustou bylinnou vegetací a dřevinami. Alespoň občas je nutné zde prořezat dřeviny, pokosit porost nebo louky přepást...  Foto Aneta Mašterová

.

Pro obhospodařování polí platí již zmíněné pravidlo mozaiky - polní celky by měly být spíše menší s větší rozmanitostí pěstovaných plodin. Například naše nejohroženější žába ropucha krátkonohá z mnoha oblastí zmizela právě proto, že se změnilo polní hospodaření a přestaly se pěstovat širokořádkové plodiny (řepa, zelí aj.). Žádoucí by též bylo omezit množství používaných postřiků a hnojiv a také se více zaměřit na snížení rizika erozí zemědělské půdy a stím spojených splachů zeminy a živin do vodních ploch.

 

                            

V polním hospodářství je vhodné zajišťovat co největší různorodost - menší polní celky s různými plodinami. Obnova pěstování širokořádkových plodin ve větší míře je jedno z opatření, které by velmi pomohlo řadě druhů obojživelníků.  Foto Aleš Horák

.

Do našich lesů by bylo žádoucí také vnést více různorodosti a zjemnit mozaiku lesních porostů. Více podpořit listnaté dřeviny, tak aby na většině území byly lesy alespoň trochu smíšené. Je též žádoucí nesnažit se za každou cenu všechny lesy odvodnit proto, aby zde dobře rostl smrk, ale lesní mokřady ponechávat v co největší míře a spíše zde preferovat jiné vhodné dřeviny (např. olše). V našich lesích je obecně nedostatek mrtvého dřeva, což by se mělo změnit. S ohledem na riziko šíření kůrovce je výrazně vhodnější ponechávat v lesích mrtvé dřevo z listnáčů.  

.

                      

Listnatý nebo smíšený les s dostatkem mrtvého dřeva a bylinného podrostu - to je les, který je vhodný pro řadu druhů obojživelníků.  Foto Jaromír Maštera

Na podporu obojživelníků je nutné všude v krajině vytvářet "stav mírného nepořádku". Je potřeba ponechávat menší hromady větví, trávy, klád, kamenů, nebo i padlé stromy. Tyto biotopy představují významná místa pro úkryt a zimování.

Ve společnosti je potřeba změnit nahlížení na narušení krajiny. Ne vždy jsou narušení (disturbance) škodlivé. Pro obojživelníky je řada narušení (vyjeté koleje, vývraty, obnažení půdního povrchu) přímo nutná a bez jejich vzniku a ponechávání nedokáží v lokalitě dlouhodobě přežívat.

 

                  

I když to vypadá na první pohled děsivě, pojezdy off-roadových automobilů nebo vojenské techniky mohou ve výsledku obojživelníkům pomáhat. Pokud se jezdí na vhodných místech, ve vhodnou dobu a ve vhodné intenzitě, jde o účinný nástroj v péči o přírodu tak, aby byla vhodná pro obojživelníky.  Foto Jaromír Maštera

.

Při péči o krajinu (biotopy obojživelníků) se nesmíme bát nových nebo netradičních řešení. To se týká zejména pojezdu vojenské nebo off-roadové techniky. Pokud je takové opatření prováděno ve vhodné období, s vhodnou intenzitou a na vhodných plochách, obojživelníkům výrazně prospívá.

 

---

.

.

2)   Záchranné transfery

.

Pokud by se všude v krajině bral větší ohled na přírodu (obojživelníky) a všechny větší záměry by se realizovaly na plochách s minimálním dotčení přírodovědně významných území, zřejmě by žádné záchranné transfery vůbec nemusely probíhat. Realita je ovšem zcela jiná a proto se řeší záchranné transfery obojživelníků přes silnice a transfery jedinců z míst ohrožovaných nebo likvidovaných různými záměry. Ano, spousta staveb je ve veřejném zájmu a těm asi chtě nechtě musí příroda ustoupit. Hodně z nich ale jde jistě řešit jiným způsobem, třeba i bez dotčení biotopů obojživelníků. Je pravda, že většina starších liniových staveb tvoří bariéry pro migraci obojživelníků třeba i proto, že v tehdejší době nebyly dostatečné poznatky o obojživelnících a celkově o fungování přírody a krajiny. Až v současnosti se tak musí řešit zprůchodnění těchto staveb, a než se to podaří, je nutné řešit ochranu obojživelníků záchrannými transfery.

.

Záchranné transfery přes komunikace:

Záchranné transfery obojživelníků v době jejich tahu přes komunikace je vždy nutné považovat za dočasné a náhradní řešení. Vždy musí být preferováno trvalé řešení migračního problému technickými zásahy a k tomu by měly vždy směřovat aktivity v dané lokalitě. Není možné se nikde smířit s tím, že zde záchranné transfery s dočasnými zábranami budou používány trvale a dlouhodobě.

 

                         

Časté chyby u dočasných bariér se dělají v kvalitě uložení odchytových nádob (kbelíků). Nádoby musí být vždy zapuštěny do země a nesmí kolem nich být žádné díry, ani do země ani pod zábranu. Zábrana (folie) musí přecházet přes nádobu, uložení nádoby před zábranu nemá moc dobrý odchytový efekt.  Ilustrační foto: Jan Jelínek

.

Záchranné transfery přes silnice u nás nejčastěji probíhají tak, že jsou zvířata odchytávána na dočasných zábranách s odchytovými nádobami. Dočasné zábrany jsou vždy časově a materiálově náročné a jsou také náročné na kvalitu provedení - pokud není zajištěno kvalitní provedení a obsluha zábran, obojživelníkům můžeme tímto opatřením i škodit. Pokud jsou tyto transfery prováděny dobře, pak jsou jistě pozitivním opatřením.

Je vždy nutné při těchto transferech dbát zejména na to, aby obojživelníci byli přenášeni vždy minimálně 2x denně a aby byly odchytové nádoby správně uloženy a udržovány v rámci možností v co největší čistotě. Se všemi záchrannými transfery je totiž spojeno i další riziko, a to přenos různých chorob a parazitů - viz zde.

Odchytové nádoby (typicky kbelíky) je obvykle potřebné nejméně 2x denně vybírat a je také nutné volit jejich správný počet a vzdálenost podle množství táhnoucích zvířat. Obojživelníci by měli v pastech trávit co nejkratší dobu a neměly by se jich tam nikdy tísnit vyšší desítky kusů. Tím se omezí riziko úhynu jedinců vlivem vyčerpání a "umačkání" a také přenos různých parazitů či nemocí.

Více o problematice záchranných transferů v době migrace lze najít v publikaci Biotopy našich obojživelníků a jejich management na stranách 134 až 159.

.

Záchranné transfery ze zasažených míst:

Záchranné transfery živočichů v případě likvidace původní lokality jsou v České republice bohužel stále velmi špatně prováděné. Základem by mělo být vždy to, že likvidace přírodovědně hodnotné lokality je přípustná vždy jen při výrazně převažujícím veřejném zájmu stavby a vždy by se mělo hledat nejvhodnější řešení s ohledem na přírodu. Obojživelníků se podobné transfery týkají asi nejvíce. Ve většině případů je transfer jedinců prováděn tak, že obojživelníci jsou vychytáni na původním místě a přesunuti na nejbližší jiné místo, a to bez rozmyslu, bez zhodnocení nároků jednotlivých druhů. Dochází tak třeba k tomu, že populace ropuchy zelené je přesunuta do zarostlého mokřadu s tůněmi - tento druh zde však nemůže dlouhodobě přežít, protože potřebuje nezarostlé plochy s tůněmi v raných fázích sukcese. Záchranný transfer populace se pak tím pádem nekoná, pouze se přesunou dospělci na místo kde dožijí bez dalšího rozmnožení. Velký problém je také to, že sice dochází k přesunům jedinců na vhodné lokality, ale na nich již žijí početné populace obojživelníků. Nově příchozí zde nemohou přežít již jen kvůli tomu, že zde není dostatek potravy a prostoru. Někdy se také stává to, že nově přesunutí obojživelníci vytlačí ty původní a způsobí zánik jejich populace - např. přesun skokana skřehotavého na lokalitu rosničky.

 

                        

Pokud se realizuje stavba v trase migrací obojživelníků nebo je stavba v těsné blízkosti významné lokality, pak lze transfery nahradit pouhou bariérou, která nepustí obojživelníky do prostoru stavby a navede je správným směrem okolo stavby.  Foto Naturaservis

.

.Všem záchranným transferům z důvodu nutného zániku původního místa výskytu musí předcházet anylýza nároků přítomných druhů obojživelníků. Následně musí být nalezeny nejbližší lokality, na něž by bylo možné obojživelníky dle jejich nároků přesunout. Na těchto lokalitách je nutné též provést průzkumy a zhodnotit, zda zde mohou přesunutí obojživelníci dlouhodobě přežít, a zda se zde budou moct rozmnožovat. Na základě těchto rozborů je nutné rozhodnout, zda není potřebné nějak předem upravit tyto lokality nebo dokonce nevybudovat někde v blízkosti lokality zcela nové. V naší krajině je velmi pravděpodobné, že vždy bude nutné buď upravit některé nevyhovující stávající lokality nebo vybudovat nové. Toto je ale vždy nutné provést minimálně rok před vlastním záchranným transferem a je s tím nutno počítat! Teprve až bude připravená lokalita s vhodnými parametry vodních i suchozemských biotopů, pak je možno sem příslušné jedince přenést.

Také by bylo vhodné před záchrannými transfery do míst, kde již nějací obojživelníci žijí, zhodnotit zdravotní stav obou populací. Při záchranných transferech totiž více než jinde hrozí i přenosy různých nemocí a parazitů, které pak ve výsledku mohou způsobit zánik obou populací. Pokud se zjistí, že jedinci některé z populací obojživelníků nejsou v ideální kondici, není možné obojživelníky přenášet do tohoto místa je vždy nutné preferovat přesun na zcela nově vybudovanou lokalitu.

.

                        Přenosy obojživelníků z jedné (zanikající) loaklity do jiné (nové / náhradní) by mělo být vždy velmi dobře promyšlené. Vždy by měl být preferován transfer na zcela nově vybudovanou lokalitu. Pokud už musí dojít k transferu na lokalitu kde nějací obojživelníci žijí, musí se vyhodnotit dopady možného přesunu zvířat - únosnost prostředí, kombinace druhů, vhodnost pro druhy, predace, zdravotní stav.  Ilustrační foto: Jan Jelínek

.

Záchranné transfery vždy nemusí souviset pouze s likvidací místa výskytu. Jde také o případy (a jsou časté), kdy stavba je realizována v těsné blízkosti významné lokality, nebo kdy stavba je na migrační trase obojživelníků. Objekt v těsné blízkosti významné lokality pro obojživelníky nemusí třeba následně představovat významné ohrožení, ale v době výstavby je vhodné zabezpečit, aby obojživelníci nevstupovali na staveniště a zbytečně zde neumírali. Pro tyto účely většinou postačí vybudování dočasné bariéry, která obojživelníky navede mimo nebezpečnou plochu. Někdy je nutné i část zvířat odchytávat a transferovat mimo nebezpečné místo. V některých případech, když je objekt problematický i po realizaci, je vhodné vyřešit hned v počátku situaci pomocí trvalých zábran. Pokud některá stavba přeruší (byť jen krátkodobě) migrační trasu obojživelníků, je vhodné provést pomocí zábran s odchytovými pastmi odchyt a transfer přes problematické místo. Vždy by však mělo být upřednostněno řešení s pouhým navedením obojživelníků do vhodných míst, kudy mohou nebezpečnou stavbu překonat nebo obejít.

 

 

---

 

3)   Osvěta veřejnosti

.

Osvěta veřejnosti v problematice obojživelníků a jejich významu pro přírodu i lidi je velmi důležitou formou ochrany obojživelníků. Dokonce hned po realizaci praktických opatření ta nejdůležitější. Osvěta by určitě měla být přednostně zaměřena na děti.

 

.                               

Ukázky živých obojživelníků během akce na Pístovských mokřadech s názvem "Pojďte s námi za žábami". Tato tradiční akce pro veřejnost zahrnuje vždy exkurzi po části lokality, ukázky živočichů, možnost zapojit se do ručního hloubení tůně a závěrečné opékání špekáčků.  Foto Jaromír Maštera

 

Málokdo z široké veřejnosti totiž zná podrobnosti ze života obojživelníků a také to, jak jsou skutečně v naší krajině ohroženi, jak poměrně snadno se jim dá pomoci a také to jaký mají význam i pro člověka (více zde). Tyto věci se totiž ve škole neučí, tam to často končí u toho, že se vyjmenují druhy žab a čolků co u nás žijí a ukážou na obrázcích. Podle všeho se našich školách děti nedozví ani to, jak vypadají vajíčka a snůšky našich obojživelníků a v jakých biotopech obojživelníci žijí. Často se také mezi veřejností tradují různé věci o obojživelnících, které často vycházejí z neznalosti nebo unáhlených závěrů bez bližšího zkoumání - viz sekce Časté dotazy a tvrzení.

 

                                 Děti i dospělí hloubí nové tůně pro obojživelníky během akce pro veřejnost. Po managementovém "zásahu" v lokalitě vznikly 3 nové drobné vodní plochy, které již následující rok mohou obojživelníci osídlit - a děti si mohou hned při další akci na vlastní oči prohlédnout jak tůně fungují.  Foto Aneta Mašterová

 

Proto je velmi důležité lidem obojživelníky přibližovat formou různých akcí, přednášek, článků, videí či reportáží. Velmi vhodné jsou akce v přírodě, např. i s ukázkami živých jedinců obojživelníků a s možností pro veřejnost (děti) se aktivně zapojit třeba do budování tůně pro obojživelníky... A zejména z důvodu poskytnutí co nejúplnějších a nezkreslených informací pro veřejnost vznikly i tyto webové stránky.

 

                          Přednášky o obojživelnících, jejich významu v přírodě a o mokřadech jakožto jejich významných místech výskytu jsou velmi důležité. Osvěta v této oblasti totiž obecně ve společnosti chybí.  Foto Jaromír Maštera

 

                    Obojživelníky a potřebu jejich ochrany je žádoucí propagovat všemi možnými způsoby. Na stránkách www.britishwildlifegifts.co.uk si můžete například zakoupit hrnečky s ropuchou krátkonohou či čolkem velkým. Zakoupením zároveň přispějete na péči o biotopy těchto druhů.

 

 

---

 

4)   Ochrana nejvýznamnějších míst výskytu

.

Nejvýznamnější místa výskytu obojživelníků nebo velmi ohrožená místa výskytu obojživelníků jsou občas vyhlašována za chráněná území různého typu - přírodní rezervace, přírodní památka, evropsky významná lokalita, významný krajinný prvek, přechodně chráněná plocha, smluvní ochrana atd. Často jsou území takto speciálně chráněna před nežádoucími vlivy z okolí, nebo z důvodu uchování jedinečných populací určitých druhů.

.

Bohužel v mnoha případech se i takováto (třeba i přísná) ochrana poněkud minula účinkem. O chráněná území se dlouhodobě nepečovalo (nechávalo se to "na přírodě"), nebo se o ně nepečovalo příliš vhodným způsobem. Často to ale bylo i kvůli nedostatku vědeckých údajů v té době a proto to asi nelze tehdejším správcům území vyčítat. Naštěstí ale existuje také řada chráněných území, kde se podařilo populace velmi ohrožených obojživelníků zachránit a uchovat ve vysokých počtech.

.

                             Příklad dlouhodobě dobře fungujícího chráněného území (EVL), významného z pohledu kuňky ohnivé a dalších obojživelníků. V této lokalitě probíhá relativně vhodná péče jak o vodní (rybníky), tak o suchozemské biotopy a jsou zde přítomny drobná vodní tělesa - tůně a kaluže.  Zdroj: www.mapy.cz

.

Územní ochrana významných míst by měla vždy probíhat v úzké součinnosti s vlastníky a nájemci pozemků. Po vzájemné dohodě je třeba v lokalitě provádět péči takovým způsobem, aby zde mohly populace obojživelníků dlouhodobě properovat a zároveň aby nedocházelo k výraznému omezení hospodářů. Téměř vždy taková dohoda je možná. Vždy je též potřeba v každém území zajistit vhodnou péči jako o vodní, tak i o suchozemské biotopy obojživelníků.

Vyhlašování chráněných území by v krajině v podstatě vůbec nebylo nutné, pokud by se všude hospodařilo trochu jiným způsobem než dnes a více se bral ohled na přírodu a na její prvky, mezi něž patří i obojživelníci. Stačilo by více pečovat o mokřadní louky (nenechávat je ladem), trochu snížit intenzitu péče o louky a pole, zbytečně nezavážet a nelikvidovat mokřady a vodní plochy, umožnit migrace přes liniové stavby, snížit alespoň v některých letech rybí obsádky v rybnících a dle možností vytvářet v krajině nové vodní plochy, plošky a zimoviště.

 

---

---

 

≈   Široká nabídka různých vhodných biotopů v krajině

.

Pro obojživelníky je důležitá krajinná mozaika - nabídka různých typů biotopů, a to jak vodních tak suchozemských (zejména mokřadních). Současná velkoplošná podoba naší krajiny není příliš vhodná. Bylo by žádoucí alespoň částečně se vrátit k využívání krajiny tak, aby zde bylo větší množství menších ploch s rozdílným hospodařením a také plochy dočasně bez péče. Například velké lesní celky jednoho typu a velké plochy polí by bylo žádoucí rozdělit na menší části s rozdílnými dřevinami a plodinami.

 

                    

V tomto prostředí mají obojživelníci velkou šanci najít to co potřebují. Jsou zde vodní biotopy různých parametrů, kosené louky, nekosené plochy, místa úkrytu i zimování. Až na některé velmi náročné druhy (např. ropuchy krátkonohá) je takové prostředí s velkou nabídkou různých bitopů pro obojživelníky vhodné.  Foto Jaromír Maštera

.

Totéž obdobně platí u vodních biotopů - v současnosti se budují zejména velké vodní plochy (mj. rybníky) a zapomíná se na ty malé až drobné. Pro obojživelníky obecně platí, že většina druhů preferuje pro rozmnožování spíše menší vodní plochy. A různé druhy obojživelníků potřebují trošku jiné parametry vodních těles. Můžeme tedy říct, že vždy je lepší vybudovat více menších vodních ploch než jednu velkou a vždy by mělo na každé lokalitě být více vodních ploch s různými parametry (prostorová a hloubková členitost) - obecně je vhodný např. model jedné velké tůně (min. stovky m²) a k ní řada malých až drobných (desítky až jednotky m²).

 

                     

Na podporu obojživelníků je žádoucí v krajině budovat spíše menší vodní plochy s dostatečnou členitostí - hloubkovou i prostorovou. Lžíce bagru s drapáky vytváří žádoucí rozrůzněnou (nevyhlazenou) podobu dna. Až se tůň zaplní vodou a než dojde k určitému zárůstu vegetací, mohou pulci v rýhách po drapácích najít potřebné úkryty.  Foto Jan Dvořák

.

Zapomínat nesmíme na zimoviště a místa úkrytu pro obojživelníky. Nejjednodušší jsou zimoviště v podobě různých hromad větví, klád, drnů, trávy a jejich kombinací. Je celkově nutné změnit náhled na různé hromady a mrtvé, volně ležící dřevo. Není vůbec žádoucí všechno odvézt, zlikvidovat nebo spálit. Naopak je nutné na každé lokalitě ponechávat dřevní či travní hmotu v podobě hromad - dřevní hmota je vhodná i z toho pohledu, že se z ní neuvolnují živiny a nešíří se z ní žádné ruderální rostliny. Tvorba zimovišť téměř nikdy není nákladná, ani materiálově ani časově. Je to spíše způsob uložení hmoty, kterou předtím "vyprodukujeme" v rámci prořezávek, stržení drnu či kosení.

 

                 Jednoduché zimoviště pro obojživelníky může představovat obyčejná hromádka větví, kvalitnější zimoviště by mělo mít zhruba tuto podobu - uprostřed větší klády (nebo kameny) a dále tenké větve, ideálně ještě v kombinaci s drny, slámou nebo trávou. Zimoviště by měla být vytvářena přednostně na sušších místech. Zimoviště v prvním roce zřejmě ještě nebude zcela fungovat, to až další rok až hmota sesedne. Do té doby jde ale o perfektní místo úkrytu pro všechny drobné živočichy.  Foto Jaromír Maštera

 

 

---

 

≈   Vhodná péče o krajinu a mozaikovitost péče

.

Jak již bylo uvedeno výše, obojživelníci potřebují, aby v krajině probíhala vhodná péče o vodní i suchozemské biotopy, které obývají. Celkově by mělo jít o maloplošnější hospodaření s různým využíváním, tak jak tomu bývalo v minulosti. A návrat k údržbě podmáčených ploch, které jsou dnes většinou ponechávány bez povšimnutí.

 

                          

Péče o louky by měla probíhat tak, aby nebyly celé koseny naráz, ale s časovým posunem a po částech. Také je žádoucí dělat na loukách každoroční vynechávky (plochy bez kosení). Pro většinu obojživelníků je vyhovující spíše kosení jednou za 2 roky, nebo maximálně jednou ročně.  Foto Jaromír Maštera

 

Důležitá je též časová a prostorová mozaikovitost péče. Co to znamená? Například kosení by nemělo být prováděno velkoplošně, kdy se v rámci jednoho dne pokosí několik hektarů louky, nebo že se v jeden den sklidí upraví rozsáhlé plochy polí. Co se týká kosení, je potřebné louky rozdělit na několik částí a ty kosit postupně, například na dvakrát s časovým odstupem nějméně jednoho týdne. Prostorová mozaika znamená to, že by se na všech loukách, polích, zahradách apod. měly každoročně ponechávat menší části bez jakékoli péče. A tyto plochy ponechané bez péče by se měly v rámci let střídat. Díky aplikaci této časo-prostorové mozaikovitosti péče by se v naší krajině výrazně zlepšil stav suchozemských biotopů obojživelníků - byly by minimalizován ztráty jedinců oproti současnému intenzivnímu pojetí hospodaření.

 

                       

Rybník obecně vhodný pro rozmnožování obojživelníků by mohl vypadat například takto - dostatek mělčin (litorálů) s kvalitními litorálními porosty. Pokud rybník vypadá takto, pak je zde nejspíš nižší rybí obsádka a tímpádem i dostatek potravy a životního prostoru pro obojživelníky.  Foto Jaromír Maštera

 

V České krajině je nutné změnit současný většinově nevyhovující způsob péče-nepéče o rybníky, které vždy bývaly velmi významnými biotopy pro rozmnožování řady našich druhů obojživelníků. Velkým problémem jsou zejména dlouhodobě vysoké rybí obsádky, a to jak chovaných tak i plevelných druhů ryb. Často právě plevelné ryby představují vážný problém a je to většinou způsobeno tím, že se rybníky buď vůbec neloví nebo loví jen velmi výjimečně. Přitom výlov je základní činnost v rybníkářství a každý správný hospodář by ji měl vykonávat maximálně ve 3 letých intervalech (max. tříhorkový cyklus). Velký problém současných rybníků je zarůstání jejich břehů dřevinami. Je to dáno tím, že většina uživatelů rybníků se o břehové porosty nestará a zajímá se pouze o produkci ryb. A přitom péče o břehové porosty patří mezi tradiční činnosti. Nadměrně zastíněné mělčiny rybníků totiž neprospívají ani chovaným rybám - litorály jsou tmavé a zahnívají vlivem vrstvy napadaného listí.

 

                                Výlovy rybníků jsou důležité. Pokud se rybník dlouhodobě neloví, je skoro jisté, že se zde nadměrně rozmnoží některé plevelné nežádoucí druhy ryb (střevlička, cejn, karas stříbřitý, okoun aj.). Ty pak nedobře působí nejen na obojživelníky, ale i na ryby chované v rybníce.  Foto Aneta Mašterová

 

 

---

 

≈   Péče o vodní i suchozemské biotopy zároveň

.

Pokud chceme pomáhat obojživelníkům, musíme se starat jak o jejich vodní biotopy, tak i o biotopy takzvaně suchozemské (terestrické). Není možné péči oddělovat a vybírat si jen jeden biotop a druhý ignorovat. Většina druhů žije po většinu roku právě v suchozemských biotopech a ve vodě dochází pouze k rozmnožování. Doposud se péče o terestrické biotopy moc neřešila a pozornost ochrany přírody se obracela pouze na vodní plochy. To je potřeba změnit.

 

                      

Většina našich mokřadních luk je ponechána dlouhodobě bez péče a je zarostlá náletovými dřevinami. Na podporu obojživelníků zde pak nestačí pouze vybudovat nové vodní plochy (tůně), ale je nutné minimálně na části mokřadu vykácet nebo prořezat dřeviny. Někdy je nutné v této souvislosti pokácet i větší stromy, což může budit nevoli mezi některými občany. I kácení větších stromů je však někdy nezbytné - vždy je potřeba si uvědomit, zda má v dané lokalitě větší význam porost velkých hezkých stromů nebo obnovená mokřadní louka s prosluněnými tůněmi a výskytem ohrožených druhů obojživelníků. Kácet by se samozřejmě vždy mělo s rozumem a nikdy neprovádět velké holoseče.  Foto Aneta Mašterová

 

Při péči o vodní i suchozemské biotopy obojživelníků se nesmíme bát nových nebo také netradičních metod. Mezi ně patří například narušování a strhávání drnu těžkou technikou nebo pojezdy offroadových vozidel či ponechávání mrtvého dřeva na plochách k úplnému rozpadu.

 

                       

Stržení drnu nežádoucí husté vegetace (třtina apod.) je velmi efektivní a stále nedoceněné opatření. Některé ouky dlouhodobě ponechané bez péče totiž časem zdegradují tak, že jejich obnova kosením by trvala desetiletí nebo by se to nepodařilo vůbec nikdy. Zde je velmi vhodné porost odstranit, uvolnit semennou banku a umožnit růst konkurenčně méně zdatným druhům rostlin. Obnoažené plochy jsou významné i pro obojživelníky, a zejména tehdy, pokud se v nich například vytvoří deprese plněné vodou. Stržení drnu lze provádět různými způsoby - bagrem, buldozerem, ale i intenzivní pastvou či pojezdy offroadové a vojenské techniky.  Foto Jaromír Maštera

 

 

---

 

≈   „Stav mírného nepořádku“ v krajině

 

Stav mírného nepořádku nebo také "stav řízeného nepořádku" je významný pro obojživelníky i řadu dalších živočichů. Jde v zásadě o to, že krajina nesmí být čistá a dokonale uklizená. Na podporu živočichů je nutné ponechávat na různých místech (mimo cenné plochy) hromádky větví, trávy, drnu či kamení, padlé stromy, jílovitou zeminu z hloubení tůní, občas nějaký vývrat stromu, část nepokosené louky,  apod.

 

                          

"Stav mírného nepořádku" na mokřadní lokalitě s výskytem čolka velkého - u tůní je ponechána vytěžená zemina, která nyní vytváří žádoucí obnažené jílovité plochy; dále je zde mrtvé dřevo v podobě hromad; části luk jsou ponechány bez kosení, většina luk v okolí tůní se naopak pravidelně kosí.  Foto Aneta Mašterová

 

Obojživelníci mají výrazně radši lokality, kde je určitá míra přírodního "nepořádku" než lokality, kde se veškerá hmota z kosení a prořezávek odváží a pálí. Je nutné změnit náhled na fungování krajiny a změnit péči i o řadu chráněných území, které jsou už při prvním pohledu krásně uklizené, vyčištěné a bez jakýchkoli nepravidelností a oku nelahodících zákoutí. Je potřeba si uvědomit, že to co vypadá hezky na pohled, nemusí být vyhovující pro přírodu a obojživelníky. Dokonce to tak není skoro nikdy.

 

.

                        

Rozdíl mezi oběma územími na snímcích je zřejmý už na první pohled. A většině lidí se bude líbit spíše dolní snímek. Pro obojživelníky je však výrazně lepší lokalita horní, kde je aplikován princip "stavu mírného nepořádku". Je zde rozrůzněná péče a je zde přítomna dřevní hmota v podobě hromad a padlých stromů. Obojživelníci zde mají k dispozici místa pro úkryt a zimování. To na spodním snímku je téměř vše jinak - péče je všude stejná bez míst ponechaných bez kosení a dřevní hmota zcela chybí. Bohužel i řada chráněných území vypadá tak jako spodní snímek. Nic však není ztraceno, stačí jen trochu pozměnit přístup a více brát ohled na drobné živočichy.  Ilustrační fotografie (foto: J. Maštera, i60.cz)

 

V řadě území přemýšlíme o tom, proč zde nežijí obojživelníci, když jsou zde tůně a dlouhodobě se zde hezky pečuje o louky - kosí se, prořezávají se dřeviny atd. Možná by stálo za to podrobit stávající péči revizi a podívat se na to, zda náhodou v lokalitě není přespříliš velký pořádek...

 

                                 Mrtvé dřevo, například v podobě pokáceného stromu ponechaného až k úplnému rozpadu, je pro obojživelníky velmi důležité. Zejména jako místo úkrytu, ale také zde nacházejí dostatek potravy a pod trouchnivějícím kmenem mohou dokonce i přezimovat.  Foto Aneta Mašterová

 

 

---

 

≈   Možnost bezproblémových migrací v krajině

 

Problematika migrací obojživelníků v krajině je více řešena v sekci Ohrožení obojživelníků zde. Obojživelníci, podobně jako řada jiných živočichů, migrují převážně kolem vodních toků. Zejména místa křížení pozemních komunikací a vodních toků by tedy měla být řešena tak, aby je mohli tito malí živočichové překonávat. Obecně je vhodnější budovat všude mosty a velké rámové propustky, než malé trubní propustky. Tmavé a úzké propustky nejsou obojživelníky ani jinými živočichy k migraci moc využívány. Často totiž bývá po celý rok dno trubního propustku zaplněno vodou a migrace je zde tak téměř nemožná - obojživelníci migrují radši po souši, skrz vodní tok je to pro ně často velmi náročné až neřešitelné. Zaplnění celého propustku nebo podmostí vodou je problematické i u větších staveb. Vždy jsou potřebné suché břehy. V podmostí by neměly být žádné migrační bariéry a úprava by měla vždy plynule navazovat na okolní terén.

.

                          

Místa křížení komunikací s vodními toky je vždy nutné přednostně řešit mostními konstrukcemi. Propustky by měly být používány spíše výjimečně a když ano, pak o větší světlosti. Trubní propustky o malém průměru jsou obecně nevyhovující pro migraci žádných zvířat a neměly by být používány pokud možno vůbec. Přemostění často jen minimálně naruší vodní tok a jeho bezprostřední okolí, je zde téměř vždy přítomen suchý břeh a migrace přes takové podmostí je pro obojživelníky i jiná zvířata plynulá.  Foto Jan Doubravnický

 

Někde je nutné budovat i speciální suché podchody pro menší zvířata. Z pohledu obojživelníků je vždy důležité správné navedení do podchodů, a to zejména trvalými zábranami. V této souvislosti je nutné zmínit důležitou věc a to je pravidelná údržba trvalých zábran - často se zábrany pouze postaví, časem zarostou vegetací a jsou tak pro obojživelníky překonatelné. Nebo je potřebné řešit zábrany tak, aby zarůst nemohly - velká výška apod.

 

                                   Dostatečně světlý rámový propustek upravený pro migraci obojživelníků: není to zcela ideální úprava, vhodnější je přírodě bližší dno propustku - volně ložené kameny, štěrk apod. Tato úprava nedává možnosti úkrytu během migrace a obojživelníci jsou tak více vystaveni predátorům. Na druhou stranu - je lepší takový podchod než žádný, pak by totiž řada migrujících jedinců končila zbytečně pod koly aut.  Foto Jaromír Maštera

.

Migrace obojživelníků narušují různé objekty, které slouží jako pasti. Často jsou v souvislosti s pozemními komunikacemi. Je potřeba vše v krajině řešit tak, aby zde byla možnost opuštění objektu náhodně sem spadlým zvířetem. Dá se to řešit tak, že nikdy nebudou stavěny objekty se všemi kolmými stěnami, ale bude zajištěno, že vždy nejméně jedna stěna bude šikmá, ve sklonu 1:1 nebo pozvolnějším. Toto opatření totiž není jen pro živočichy, často jsou totiž v krajině objekty, do nichž může spadnout dítě nebo i dospělý člověk a nemá šanci se z místa sám bez pomoci dostat.

Další podrobnosti o migracích obojživelníků se můžete dočíst v následujícím dokumentu. Připojena je i hlášenka, do níž může každý zapsat své pozorování migračního problému obojživelníků. Vyplněné hlášenky prosím zasílejte na Agenturu ochrany přírody nebo autorovi těchto webových stránek (kontakt zde):

Případně můžete též použít i interaktivní formulář na webu Českého svazu ochránců přírody:

.

|  nahoru na stránku  |

Obojživelníci České republiky