Časté dotazy a tvrzení
1. Proč žáby chránit? ... Nejsou přece k ničemu. Nejsou ani užitečné!
Chránit bychom obojživelníky měli z více důvodů, to že jsou to naši pomocníci v zahradách je jen jeden z nich. Důležitý význam obojživelníků ve vztahu k lidem je ten, že pomáhají v boji proti komárům. Tam kde je dostatek obojživelníků (což téměř nikde není), nebude pravděpodobně docházet k takovému přemnožování komárů v přirozených vodních plochách. Komáři jsou totiž pro ně velmi kvalitní pochoutka a pokud v určité tůni obojživelníci žijí, komáři tam nemají šanci. Samozřejmě nelze předpokládat, že obojživelníci zlikvidují komáry všude. Velkým zdrojem komárů jsou různé umělé nádrže - sudy, vany apod. - do kterých se obojživelníci většinou nemají žádnou šanci dostat, přežívat zde ani se zde rozmnožovat.
Obojživelníci jsou také významnými ukazateli kvality přírody a životního prostředí. Platí přibližně to, že čím víc druhů v některé oblasti žije, tím lepší je zde životní prostředí. Obojživelníci totiž tím, že obývají různé biotopy (voda, mokro, souš), odrážejí kvalitu všech těchto biotopů. Když je některý z nich špatný, obojživelníci zde nemohou dlouhodobě přežít.
.
2. Žab je všude dost .... Proč je chcete chránit?
Čím zkresleno? Zejména naším nejběžnějším a nejméně ohrožených druhem obojživelníka - ropuchou obecnou. Početnost ropuchy obecné je na většině území ČR poměrně vysoká a lze jí potkat téměř všude, včetně velkých měst. Pocit, že jsou žáby všude a je jich strašně moc se umocňuje v období přeměny pulců ropuch na malé žabky. To se děje většinou začátkem června a z řady rybníků v tu dobu vylézají tisíce a desetitisíce malinkých tmavě zbarvených žabek. Ropuchy obecné kladou totiž poměrně vysoké počty vajíček (tisíce ks od jedné samice) a pulci pak následně mají docela vysokou pravděpodobnost úspěšného vývoje až k metamorfóze v žabku. Pulce ropuch totiž na rozdíl od jiných druhů, téměř nic nežere.
V některých oblastech podobný pocit může vyvolávat i skokan hnědý a to také zejména v období kdy malé proměněné žabky opouštějí vodu. Zde je nutno se zmínit i o tom, jaká je u malých proměněných žabek pravděpodobnost, že přežijí do dospělosti. Je totiž velmi malá až mizivá, a to i u popisované ropuchy obecné. Vlivem různých nástrah co na malé žabky v přírodě, na vesnici či ve městě čekají dochází k obrovským ztrátám. Do dospělosti má šanci přežít jen několik málo procent ze všech čerstvě proměněných žabek. Taková je strategie přežití většiny druhů obojživelníků - vyprodukovat velké množství potomků s tím, že alespoň pár jich přežije a dospěje.
Ropucha obecná tedy u většiny lidí na většině území významně ovlivňuje jejich názor na hojnost obojživelníků. Většinou to, že lidé vidí hodně žab (obojživelníků) pouze znamená, že v dané lokalitě žije ropucha obecná a k ní možná nějaký další méně nápadný druh (druhy). Nemůže to znamenat, že "žab je všude dost" a že je proto nemusíme chránit a dělat pro ně opatření v krajině. Převážná většina našich druhů obojživelníků poměrně rychle z naší krajiny ubývá, je pravda že často poměrně nenápadně. Například čolci nebo blatnice žijí poměrně skrytě a nejsou tak pro lidi nápadní. To že z některé lokality zmizí nějaký druh čolka si často nikdo ani nevšimne - neviděli jsme ho předtím, nevidíme ho ani teď. Na pohled to tedy vypadá, že se nic nestalo...
Co doporučit, aby došlo ke změně názorů většiny veřejnosti na žáby - obojživelníky? Dívejte se prosím pozorně na žábu (čolka, mloka), kterou najdete a pokuste se jí správně určit. V dnešní době není problém žábu vyfotit a fotku porovnat s jinými někde v atlase nebo na internetu, případně není problém fotku poslat nějakému zoologovi k určení - bez obav se obracejte na autora těchto stránek (viz Kontakt), nebo využijte stránek Biolibu, kde můžete vložit své pozorování s fotkou pro bližší určení. Uvidíte, že ve většině případů budete ve svém okolí nacházet jen ropuchy obecné nebo ještě i skokany hnědé, a další druhy budou jen velmi vzácné. Samozřejmě budou v rámci republiky existovat i výjimky, jsou ještě naštěstí i místa, kde jsou početněji zastoupeny i jiné druhy obojživelníků.
.
3. Žáby se množí ve velkém - ročně jich přibývají tisíce
Obojživelníci mají strategii rozmnožování zaměřenou na "zaplavení" prostředí velkým počtem larev a následně malých proměněných žabek a čolků. Z nich ale následně přežívá jen zlomek.
Dospělci nakladou velké množství vajíček a z nich se většinou vylíhne velké množství larev. Už larvy ale mají vysokou úmrtnost a zdaleka nepřežijí všechny - loví je různí predátoři, výrazně je ovlivňují podmínky vodního prostředí apod. I přesto však u řady druhů (typicky skokani a ropuchy) dosáhne proměny v malé žabky velké množství larev. Zde ale končí všechny vysoké počty. Malé metamorfované žabky mají totiž vysokou úmrtnost, ať už vlivem predátorů, lidských aktivit či počasí. Z tisíce malých žabek do dospělosti přežije pouze několik jedinců. A někdy ani to ne. Tvrzení o rozmnožování žab a čolků exponencionálním tempem je tedy zjevně chybné.
Strategie obojživelníků je podobná jako u ryb či plazů, ostatní obratlovci (ptáci, savci) mají většinou úspěšnost přežívání do dospělosti vyšší a nemusejí tedy produkovat tolik potomstva.
Tisíce malých žabek, které v některých místech v červnu "zaplavují" krajinu nikdy v našich podmínkách neznamená to, že se žáby přemnožily. Je to jen strategie obojživelníků založená na nadbytku potomstva, které však má malou šanci přežít do dospělosti. Ze stovek žabek ropuch obecných zde na snímku do dospělosti přežijí tak maximálně 1-2 žáby, a možná že dokonce ani jediná. Foto Jaromír Maštera.
Velmi časté je takovéto hodnocení výskytu žab v potocích (viz též další bod). Člověk vidí žábu v potoce, třeba i opakovaně, a hned z toho udělá závěr, že žába se tam rozmnožuje a že jí tak na té lokalitě stačí k rozmnožování i potok. Z našich druhů se v tekoucích vodách nerozmnožuje skoro žádný, snad jen mlok (pro toho je to typické) a výjimečně čolek horský a skokan hnědý. Řada druhů však potoky hojně využívá k výskytu během roku, mimo období rozmnožování. A v toto období je zde můžeme potkat. Mimo období rozmnožování obojživelníci využívají spoustu různých biotopů, řada druhů žije i v lidských sídlech. Je potřeba si uvědomit, že skoro všechny naše druhy obojživelníků se ve vodě vyskytují jen zřídka a často jen v období, kde se páří a kladou vajíčka. Pokud jsou například velká vedra a sucho, je časté, že obojživelníci vyhledávají vodní plochy či potoky a zde doplňují vodu v těle a chladí se. Skoro všechny druhy obojživelníků potřebují totiž během roku trvale zvýšenou vlhkost (třeba ropucha ale tolik ne), přece jen řada druhů dýchá i pomocí vlhké pokožky. Vodu jako takovou většina druhů trvale nepotřebuje, výjimkou jsou pouze skokan skřehotavý a skokan zelený, kteří jsou ve vodních tělesech po celý rok.
Když někdo uvidí psa v jímce nebo v jiné díře, je jim úplně jasné, že se tam dostal nechtíc a nemůže vylézt. Když by ale na jeho místě byla žába, spousta lidí by začala hned přemýšlet jestli náhodou by tam ta žába nemohla normálně žít...? Nemohla. Takovéto pasti by v naší krajině neměly vůbec být, hynou v nich spousty a spousty drobných živočichů a jsou velmi nebezpečné i pro lidi. Zdroj: Město Nový Bor.
5. Proč chcete dělat pro žáby tůně? To není potřeba, tady v potoce je tůní dost
Ano, v tůních na běžných potocích se mohou objevovat snůšky i larvy obojživelníků. Některé druhy občas i do tůní v potocích nakladou svá vajíčka, když nemají jiné možnosti (viz např. skokan hnědý). Nejčastěji to však není tím, že by sem obojživelníci sami aktivně kladli, ale tím, že nad tímto úsekem potoka byl na jaře vypouštěný rybník a snůšky či pulci sem byli vyplaveni. Jarní vypouštění rybníků je v současnosti poměrně časté a stává se, že k vypuštění dojde v době vývinu pulců a pak můžeme vidět hejna pulců v tůních přímo v potoku. Je zde nutno uvést, že larvy (pulci) většiny našich druhů obojživelníků po vypláchnutí do potoka zde dlouhodobě nepřežijí. Výjimkou jsou jistě pulci ropuchy obecné a skokana hnědého, kteří dokáží v potoce úspěšně dokončit svůj vývoj.
Dojem toho, že žáby žijí a rozmnožují se v tůních v potocích je zřejmě vyvolán tím, že v těchto biotopech žijí dospělci a nedospělí jedinci řady druhů obojživelníků mimo období rozmnožování. Typickým druhem, který koryta potoků obývá po většinu roku je skokan hnědý. Je potřeba vždy rozlišovat, kde se obojživelníci páří a kladou vajíčka a kde žijí po celý zbytek roku. Výskyt mimo období rozmnožování nesmí být okamžitě a bez dalšího sledování spojován s rozmnožováním. Je vždy potřeba také počítat s tím, že obojživelníci mají určité migrační schopnosti a to, že někde najdeme žábu hned neznamená, že se přesně na tomto místě tato žába i rozmnožuje.
.
6. Na co dělat pro žáby tůně? Tady ty louky a mokřady jim stačí, tam mají vody dost
Je pravda, že některé druhy obojživelníků se dokáží rozmnožovat i v drobných kalužích - např. čolek obecný, čolek horský, rosnička, kuňka žlutobřichá. Pokud na louce bude jen pár drobných kaluží (tak to obvykle bývá) je zde však vysoké riziko, že kaluž vyschne dříve než dojde k úspěšnému rozmnožení obojživelníků. Samozřejmě to nemusí být problém, pokud k tomu dochází výjimečně, pokud však každoročně, obojživelníci v lokalitě nemohou přežít. Je vždy dobré, aby na každé lokalitě byly zastoupeny jak drobné vysychavé kaluže, malé občas vysychavé tůně, tak i větší trvalejší tůně. Obojživelníci by měli dostat možnost si vybrat, která tůň je pro ně k rozmnožování ten daný rok nejvhodnější. Jsou u nás i druhy, které se vůbec v malých vodních plochách typu kaluží a malých tůní nerozmnožují, potřebují spíš jen větší vodní plochy - např. ropucha obecná a skokan skřehotavý.
Odpověď na položenou otázku je tedy poměrně jasná - tůně je pro obojživelníky potřeba dělat, protože jen trvale zamokřená půda jim pro rozmnožování nestačí. Všechny naše druhy potřebují k vývoji larev vodní prostředí s trvalejším vodním sloupcem - pro většinu druhů alespoň s hloubkou 20 cm, který vydrží alespoň od začátku dubna do konce června (obecně alespoň 3 měsíce v roce). Na světě samozřejmě žijí i obojživelníci, kteří ke svému výoji nepotřebují vodní plochy. Vývoj jejich vajíček a larev probíhá zpravidla v těle nebo na těle rodičů - příkladem může být např. ropuška starostlivá. V ČR se tento ani jiný podobný druh nevyskytuje, všechny naše druhy potřebují vodu pro vývoj larev.
.
7. Tůň vysychá, musíme pulce zachránit a přenést jinam!
Máme pulce či larvy čolků nebo vajíčka zachraňovat z vysychajících kaluží a tůní? Odpověď zní skoro vždy: NE. Je to ale v případě přirozeného vysychání, ne toho, které přímo způsobil svým zásahem člověk. Když tedy někdo protrhne hrázku tůně, vyčerpá vodu nebo vypustí rybník v době vývoje larev, jde o jiné případy a zde by tedy záchranné transfery měly většinou smysl. Stejně tak by byl transfer odůvodněný v případě, kdy žáby či čolci nakladou do některých umělých technických nádrží, kde by kvůli jejich běžnému využívání neměly larvy šanci dokončit vývin (typicky bazény a jímky na vodu).
Budeme se ale dále zabývat přirozeným vysycháním vodních ploch. Jde o přírodní jev, který tady vždy byl, je a nejspíš i dále bude. Některé vodní plochy v některých letech, v některých měsících budou vysychat. Budou vysychat pravidelně, nebo jen občas. Při vyschnutí v jarním nebo letním období téměř vždy dochází k úhynu larev obojživelníků. Ne však vždy všech. Larvy totiž obecně reagují na pokles hladiny a zmenšování objemu vody ve vodním tělese tak, že urychlují svůj vývoj. Pulec se tedy začne proměňovat v žabku i když ještě není úplně vyvinutý. Samozřejmě, že takto proměnění jedinci mají menší šanci následně přežít. Ale je to určitá strategie reagující na vysychání.
Obojživelníci jsou poměrně dobře přizpůsobeni tomu, když některé roky nejsou vhodné podmínky pro rozmnožování. Ostatně tak to má řada živočichů. Není to tak, že když jeden nebo dva roky nebudou v populaci žádní mladí jedinci, populace vyhyne. Všem našim obojživelníků docela dobře stačí, když se dokáží úspěšně rozmnožit i jen jednou za 3-4 roky. Z tohoto pohledu tedy vyschnutí tůně, nebo i všech tůní v lokalitě, tolik nevadí. A dokonce i v případě, že všechny larvy v tůni vlivem sucha uhynou. Zní to možná poněkud krutě (příroda ale docela krutá je, není to žádná idylka), ale uhynulé larvy v tůni nepřijdou nazmar, ale vstupují dále do potravních řetězců.
Je důležité přemýšlet o tůních a krajině trochu šířeji. Ne vždy totiž dojde k tomu, že vyschnou všechny vodní plochy v lokalitě, nebo všechny vodní plochy v okruhu několika kilometrů. Celá místní populace obojživelníků se skoro nikdy nerozmnožuje jen v jediné vodní ploše, ale využívají jich víc. Vždy je tedy šance, že nějaké larvy ten rok někde přežijí.
Důležitý je také fakt, že některé druhy obojživelníků vyloženě vyžadují pro své rozmnožování mělké pravidelně vysychavé vodní plochy - tůně a kaluže. Jde zejména o ropuchu zelenou, ropuchu krátkonohou a kuňku žlutobřichou. Pokud tůně pravidelně nebo občas vysychají, je to z pohledu obojživelníků téměř vždy žádoucí - mimo jiné se tím totiž odstraní potravní konkurenti a predátoři (dravý vodní hmyz, ryby aj.). A to je velmi výhodné, pulcům se tím výrazně zvyšuje šance na přežití. Tato strategie evidentně funguje, jinak by už řada druhů dávno z naší krajiny zmizela.
Přenášením jakýchkoli zvířat či jejich vývojových stádií z místa na místo také zvyšujeme riziko zavlečení parazitů a chorob, z nichž některé jsou pro obojživelníky velmi nebezpečené - viz např. chytridiomykóza. Zachraňováním také porušujeme přírodní zákonitosti - některý párek žab totiž např. klade pořád do míst, kde se pulci nemohou úspěšně vyvinout. Geny těchto rodičů se tak správně nemají přenášet v populaci dál a přirozeně by se z populace vyloučily. Jenže do toho zasáhnou lidé, kteří pulce přenesou a třeba ho dají do vhodné vodní plochy, kde dokončí vývoj a někteří jedinci přežijí do dospělosti. A budou se chovat jako rodiče. Takto může tedy docházet i k výraznému nabourání přírodního vývoje.
Pokud někde uvidíte larvy obojživelníků nebo vajíčka ve vysychající tůni, kontaktujte prosím vždy v první řadě nějakého odborníka na obojživelníky, zda by Vám neporadil co s tím (můžete určitě kontaktovat i autora těchto stránek). Jak bylo zmíněno v úvodu, ne vždy jde totiž jen o přirozené vyschnutí, ale může to být po zásahu lidí a tam tudíž nějaká záchranná akce může proběhnout a může i pomoct - samozřejmě je nutné celý zásah vždy dobře promyslet.
.
8. Obojživelníci jsou ošklivá a slizká zvířata
Co se týká "slizkosti" obojživelníků, je to většinou jen krátkodobá záležitost. Většina našich obojživelníků má téměř celý rok vlhkou kůži, protože pomocí ní částečně i dýchají. V tuto dobu moc slizu na kůži nemají a jsou spíše kluzcí než slizcí. Výrazně slizkou kůži mají téměř všichni naši obojživelníci většinou jen brzy zjara, po přezimování a přesunu na místa rozmnožování. Právě vrstva slizu je zřejmě chrání v zimě před zmrznutím.
.
9. Obojživelníci jsou jedovatí a tím nás ohrožují
Naše druhy obojživelníků nepoužívají svůj jed aktivně, je to spíš jejich pasivní ochrana. Jed nestříkají, nepouští nám jed do žil po kousnutí apod. Mlok a kuňky navíc signalizují svým výstražným zbarvením, že jsou jedovatí.
Pokud nechceme přijít do kontaktu s žabím jedem, je to jednoduché - nešahejme na ně (ono to ani není vhodné, na manipulaci s obojživelníky by každý kdo to dělá měl mít výjimku - jde o chráněná zvířata). Případně používejme rukavice. A nebo si alespoň po kontaktu s žábou, čolkem či mlokem opláchněme ruce před dotekem obličeje a očí.
.
10. Žáby dělají ve vodě hnusné žabince!
Pověra zřejmě vznikla z toho, že lidé zkombinovali několik věcí do jedné a vyložili si to podle sebe bez bližšího zkoumání. Možná to také vychází z obecné neznalosti toho, jak vypadají žabí vajíčka - na školách se to totiž až do nedávna nejspíš vůbec neučilo. Některé druhy žab totiž kladou vajíčka ve velkých rosolovitých seskupeních, někdy až v desítkách metrů čtverečních (spíše méně) - typicky u skokana hnědého. Čerstvě nakladená vajíčka by si jistě nikdo s řasami nespletl, vývojem se ale shluky vajíček mění, rozpadají a "roztékají" a v konečných fázích vývoje na nich začínají růst drobné řasy. Tím se snůška zbarvuje do zelena a může připomínat shluk vláknitých řas. Můžeme tedy říct, že na snůškách některých žab rostou zelené řasy, ale nikoli že žáby produkují tyto řasy. Navíc řasy porůstající staré snůšky žab nejsou stejné jako řasy pokrývající hladinu rybníků a tůní. V těchto případech jde o velké druhy vláknitých řas, u snůšek žab jde většinou jen o drobné druhy řas.
Pokud někde uvidíte husté zelené povlaky na hladině, koukněte se prosím na ně zblízka. Při bližším pohledu jde většinou rozeznat, zda v nich mají "prsty" obojživelníci, nebo ne. V drtivé většině případů v tom jsou obojživelníci a žáby zcela nevinně.
.
11. Stěny koupaliště jsou slizké - proč? To je jasné, vždyť tam jsou žáby!
Tento slizový, kluzký povlak je často i zelené barvy, což ukazuje na to že s tím mají něco společného zelené žáby. Není to ale vůbec pravda! Žáby ani čolci žádný slizový povlak na stěnách nádrží nevytvářejí. Není to dokonce nic co by souviselo s živočichy. Jde totiž o různé bakteriální a řasové povlaky. Jejich výskyt je ve většině případů přirozený a kromě toho, že to klouže a nevypadá úplně hezky, není to ničím nebezpečné. V některých případech asi mohou tyto povlaky (nárosty) ukazovat na nižší kvalitu vody v nádrži či koupališti - zejména to, že je ve vodě více živin než by bylo zdrávo. Buď pak může být problém s přítokem nebo s tím, že do vody něco ne moc pěkného prosakuje z okolí.
Žáby tedy s tímto "vodním slizem", podobně jako s "žabincem" (viz předchozí bod), nemají vůbec nic společného. Ve skutečnosti po většinu roku žáby ani čolci nemají kůži pokrytou slizem v pravém slova smyslu. Kůži mají spíše vlhkou, než slizkou. Jde o jakýsi sekret, který vylučují zejména proto, aby jim kůže nevysychala. Potřebují totiž stále vlhkou kůži k pomocnému dýchání - obojživelníci dýchají zejména plícemi, částečně však i kůží. Některé druhy nemají během roku téměř vůbec vlhkou pokožku - třeba ropuchy. Jediné období, ve kterém obojživelníci mají na těle sliz, je zima. Aby přečkali zimní nepříznivé období, vylučuje jejich kůže větší množství "slizu", který je zimovišti chrání před nízkými teplotami. Tento "sliz" pak můžeme vidět na žábách brzo na jaře, když se přicházejí pářit do rybníka či tůně - typicky je to vidět zejména u skokanů hnědých. Po zbytek roku už se ale takový "sliz" na těle žab nevyskytuje, jde jen o již zmíněný zvlhčující sekret.
Slizké a kluzké povlaky na betonových stěnách koupališť nebo na kamenech ve vodě mohou mít různou podoby i různé barvy (nejčastěji zelenou nebo hnědou). Většinou jde o povlaky různých bakterií a drobných řas, často jde o přirozený jev. Výskyt žab či čolků v nádrži s těmito povlaky vůbec nesouvisí. Foto Bernd Kaufmann.
Problematika je složitější a týká se zejména samců ropuch obecných a skokanů hnědých. Ti se v brzkém jaru, v období páření, chytají všeho možného co alespoň trochu připomíná samičku jejich druhu. Často u nich dochází k "pářícím" omylům - takže často se chytají kořenů, větví, odpadků, mrtvých živočichů, ale i žab jiných druhů ve snaze spářit se s nimi. Občas se stává (zejména v případě samců ropuch), že se přichytí na mrtvou a dokonce i na živou rybu. Byly zdokumentovány případy, kdy se samec ropuchy pevně drží kapra v oblasti jeho očí.
Nedá se říct, že by tento jev byl úplně ojedinělý, ale je jisté, že se to netýká zdravých ryb. Ropuchy jsou poměrně pomalé a dokáží se chytit pouze živočichů, kteří se příliš nepohybují. Pokud se týká ryb, budou se vždy chytat pouze velmi nemocných nebo jinak poškozených ryb, které by vělmi pravděpodobně samy v nejbližší době uhynuly.
Žáby tedy nemohou způsobit na rybí obsádce rybníka žádnou škodu, je to naprostý omyl. A nakonec - i kdyby opravdu nějaká ropucha sem tam zabila nějakého zdravého kapra (jakože to tak určitě není), jaká je to škoda v porovnání s tím, jakou škodu způsobí kapři chovaní v rybnících obojživelníkům? Vysoké rybí obsádky v rybnících způsobují výrazný úbytek obojživelníků v naší krajině tím, že obojživelníci (většina druhů) se zde nemohou úspěšně rozmnožovat vlivem konkurence s rybami o potravu, kvůli přímé predaci a kvůli likvidaci vhodných míst k vývoji snůšek a larev (litorální porosty).
.
Naši obojživelníci dokáží vydržet ve vodě a pod vodou poměrně dlouho jen v případě, že je voda chladná a je v ní dostatek kyslíku. Naši obojživelníci (myšleno dospělí nebo mladí jedinci, nikoli larvy) dýchají totiž jednak plícemi a jednak kůží. Dýchání kůží je velmi významné zejména v zimním období a u druhů, které zimují ve vodě. Obecně asi lze říct, že v chladné prokysličené vodě se žádná žába nebo čolek neutopí. Pokud je ale teplota vyšší a kyslíku ve vodě méně - což se týká téměř veškerých vodních ploch u nás v období duben-říjen, nemůže obojživelník ve vodě dlouho vydržet a když nemůže nádrž opustit nebo se něčeho pevného přidržovat, utopí se.
Problémem pro obojživelníky v krajině jsou různé nádrže s kolmými stěnami, do kterých zvíře vleze nebo spadne a pak už odtud nemůže ven. Takové pasti často tvoří různé technické nádrže (požární, jímky, vpustě apod.), koupaliště, bazény, ale i zahradní jezírka a některé rybníky. Obojživelník, který se ocitne v nádrži z které nemůže ven se také často utopí proto, že se vysílí a nedokáže se už udržet okraje nádrže. Ostatně je to stejné jako když se v takové nádrži ocitne člověk - pokud nedosáhne na dno a nemá se čeho pořádně držet, pohybuje se podél okrajů, snaží se dostat ven a postupně se vysílí a utopí.
Nebuďte tedy lhostejní k žábě v nádrži s kolmými stěnami. Ona tam většinou nežije, ona tam pravděpodobně spadla a nemůže ven. Ano, máme u nás výjimky co dokážou i z takových nádrží vylézt a třeba se v nich i schválně rozmnožují - rosnička a malé druhy čolků. Rosnička dokáže lézt i po kolmé stěně, malé druhy čolků dokážou vylézt např. rohem nádrže s kolmými stěnami. Ostatní druhy toto ale spíše nedokážou a v nádrži se dřív nebo později utopí.
.