Červený seznam - kategorie: kriticky ohrožený, ohrožený, zranitelný, téměř ohrožený, méně dotčený druh (vysvětlivky viz Červ. seznam)

Ohrožení se týká jak vodních, tak suchozemských biotopů a také dochází k narušení možností migrací v krajině.

 

 

 

V současné české krajině je drtivá většina rybníků využívána intenzivněji, než by obojživelníci potřebovali. A intenzivněji většinou neznamená to, že se zde nadměrně hnojí a krmí, ale zejména to, že jsou zde příliš vysoké (početné) rybí obsádky. Problém představují jak přímo nasazované ryby, tak také plevelné a invazní druhy. Ty se v rybnících a jiných nádržích často objevují ve větších počtech tehdy, když se rybník příliš neloví (nebo vůbec neloví). Problém představují zejména okoun říční, střevlička východní, štika, sumeček americký a ve větších počtech cejn, karas stříbřitý a plotice. 

Vysoká rybí obsádka - ať už jde o ryby přímo nasazené (např. kapr) nebo ryby plevelné - působí v rybníku toto: ryby vyžírají zooplankton (perloočky apod.), ten pak v rybníku chybí a přemnožuje se potrava zooplanktonu - fytoplanton neboli drobné řasy plující ve vodním sloupci. Vzniká vegetační zákal vody - tmavě zelená barva vody. Kaprovité ryby často navíc ryjí v bahně a víří sediment, čímž dodávají vodě hnědou barvu. Výsledná barva vody je u rybníků s příliš vysokou rybí obsádkou hnědo-zelená. Pokud bychom rybí obsádku snížili, vyskytovalo by se zde více zooplaktonu a ten by požíral planktonní řasy - vegetační zákal by nevznikl a voda by byla průhledná.

A proč vysoká obsádka ryb vadí obojživelníkům? Dravé druhy ryb, pokud nemají v rybníku dostatek potravy v podobě jiných ryb, představují přímé ohrožení pro larvy obojživelníků a někdy i dospělce. Kaprovité ryby konkurují obojživelníkům a jejich larvám o potravu a ty pak výrazně strádají. Kvůli vegetačnímu zákalu nemohou v rybníku růst vodní rostliny, na které obojživelníci kladou svá vajíčka a které slouží jako potravní základna a místa úkrytu pro larvy. Býložravé druhy ryb (typicky amur) přímo likvidují vodní vegetaci. Je méně známé, že vegetaci ve vodě požírá i většina všežravých druhů ryb, včetně kapra.

Co se týká obsádek ryb v rybnících, vše vždy závisí na její skladbě a množství. Zdaleka ne vždy platí, že pro obojživelníky je nejlepší rybník, kde se nebudou nasazovat žádné ryby. Ostatně v naší krajině je jen velmi málo rybníků, které mohou dlouhodobě fungovat zcela bez rybí obsádky - většina vodních těles dlouhodobě ponechaných bez ryb, postupně zcela zanikne a přestane mít význam i pro obojživelníky. Vhodné množství a skladbu ryb je vždy dobré pro každý rybník stanovit s ohledem na úživnost rybníka. Obecně se dá říct, že vhodná obsádky pro obojživelníky je v průměrné nadmořské výšce ČR do 400 kg kaprovitých ryb na 1 ha (při průměrné hloubce rybníka 1 m).

S rybí obsádkou neodmyslitelně souvisí používání tzv. závadných látek, nebo také "látek škodlivých vodám". Označení je nešťastné, protože v řadě případů nejde o nic škodlivého. Pokud se tyto látky používají v rozumných dávkách, naopak mohou ekosystému rybníka prospívat. Zejména se to týká přikrmování rybí obsádky, které může částečně řešit problém s nedostatkem přirozené potravy a s vegetačním zákalem (přikrmením se zvýší podíl zooplanktonu a klesne zákal). Hnojení v rozumné míře rybníku neškodí, například v plůdkových rybnících kde je přihnojení chlévskou mrvou nutné. U kupek hnoje se často krmí i pulci. Bohužel v naší krajině je řada rybníků, kde jejich uživatelé používají příliš vysoké dávky krmiv i hnojiv a tím poškozují jak ekosystém tohoto rybníka, tak negativně ovlivňují i vodní tok vytékající z tohoto rybníka (moc živin, zákal vody apod.). Vysoké dávky používaných látek téměř vždy souvisí s vysokou rybí obsádkou.

Problém pro obojživelníky představuje často i činnost výrazně související s chovem ryb - manipulace s vodní hladinou. Často větším problémem je to, když se rybníky neloví vůbec než to, že se loví často. V rybnících nelovených vůbec (často rybářské revíry) nebo jen výjimečně skoro vždy dochází k přemnožení plevelných ryb, které učiní rybník neobyvatelným pro žáby a čolky. Podzimní výlovy nepředstavují pro obojživelníky žádné ohrožení, protože ve vodě už v tu dobu žádná jejich vývojová stádia nebývají. Jarní výlovy jsou problematičtější. Ne však vždy - když jsou prováděny brzo zjara před rozmnožováním, nepředstavují ohrožení pro žádné druhy. Pokud však jarní výlovy probíhají v dubnu nebo později (květen) a navíc ještě každoročně, může to být výrazný problém. Při kombinaci obou uvedených způsobů dochází k tomu, že zejména brzce jarní druhy obojživelníků nemají možnost se v rybníku rozmnožit a postupně z lokality mizí. Téměř vždy však existuje poměrně snadné řešení takové situace, zejména pak v soustavách rybníků. Jen je potřeba aby ochránci přírody a rybáři spolu komunikovali. Totéž platí i u obsádek rybníků, dohody je téměř vždy možná (obojživelníci např. nepotřebují mít rybník úplně každý rok v ideálním stavu, stačí např. jen jednou za 2-3 roky).

Manipulace s vodou zahrnuje u rybníků i zimování a letnění. Pokud je zimování prováděno jen občas a nezůstává při něm v rybníku žádná voda, obojživelníkům nevadí. Úplné letnění bylo dřívě běžnou součástí rybničního hospodaření, v současné době se již provádí zcela výjimečně. Přitom v řadě případů by pomohlo vyřešit problém s nadbytkem živin v sedimentu bez nutnosti odbahňování. Částečné letnění probíhá v plůdkových rybnících, kdy je po část roku obnažená část rybničního dna. Částečné letnění většinou obojživelníkům nevadí, ba naopak, často jim výrazně vyhovuje. V posledních letech se u nás objevuje i fenomén vysychání rybníků. Obojživelníkům může a nemusí vadit - např. pokud vyschne rybník v průběhu července, larvy stihnou zmetamorfovat a nevzniká problém.

Díky tomu, že obojživelníci se často rozmnožují v požárních nádržích a přírodních koupalištích, bývá pro ně problematické čištění nádrží. Pokud je nádrž čištěna před nebo až po období rozmnožování (brzké jaro nebo podzim), nejsou obojživelníci ohroženi. Když je však čištění prováděno v období od května do července, jde vždy o negativní zásah do vývojových stádií a dochází k jejich likvidaci. Samozřejmě často mají kouapliště a nádrže svou původní funkci a jejich čištění je potřebné. Je však dobré zvážit, jestli je nezbytně nutné provádět údržbu každoročně pořád ve stejné období a případně jestli není možné termín čištění posunout na začátek jara a následně pak dočistit nádrž v srpnu. Obojživelníci se nemusejí úspěšně rozmnožit v nádrži každý rok, ale alespoň občasné ponechání nádrže či koupaliště bez zásahu po celé období vývoje je vhodné.  

Hospodaření na vodních plochách zahrnuje dále i péči o břehové porosty. V naší krajině je péče o dřeviny na březích většinou velmi zanedbaná a řada rybníků má břehy hustě zarostlé náletem. Hustě zarostlé břehy nepředstavují problém jen pro obojživelníky, ale i pro samotné ryby chované v rybníku. Dřeviny totiž působí nadměrný zástin vodní hladiny, je zde nadměrný opad listí do vody, které následně zahnívá. Celkově zde dochází ke vzniku nepříznivých podmínek pro živočichy a vodní rostliny. Pod zastíněným břehem rybníka nemohou kvůli nedostatku kyslíku a světla růst žádné litorální porosty. Problém s "přerostlými" břehovými porosty je z pohledu obojživelníků někdy i tak významný, že převyšuje problém s manipulací s vodou a rybími obsádkami - např. v rybníku je nižší obsádka, ale kvůli zanedbaným břehovým porostům zde není žádná litorální vegetace a z rybníka mizí některé náročnější druhy obojživelníků (kuňka, rosnička aj.).

 

Dobře provedené odbahnění rybníka nebo jiné vodní plochy s následným rozumným rybářským využíváním je vždy pro obojživelníky prospěšné. V řadě případů je odbahnění rybníka nutné z pohledu zachování výskytu některého z druhů obojživelníků, při ponechání přirozenému vývoji by totiž zde došlo k takové změně podmínek, že druh by z lokality vymizel. Typickými příklady mohou být kuňka ohnivá nebo ropucha zelená - pokud rybník příliš zaroste vodní vegetací, přestává být pro jejich rozmnožování vhodný.

Co nejvíce obojživelníkům při úpravách vodních ploch vadí? Zejména je to rozsah mělčin, tzv. litorálu. Skoro všichni naši obojživelníci potřebují v rybníku dostatečné zastoupení mělkých částí s hloubkou vody do 40 cm. Tyto mělčiny postupně prorůstají vodní vegetací a bývají zde vhodné podmínky pro vývoj larev (dostatek potravy, úkryty, prohřátá voda). Při tzv. revitalizacích rybníků bohužel velmi často nejsou plochy mělkých litorálů navrhovány vůbec nebo jen v minimálním rozsahu. Pokud mělčiny netvoří alespoň 10 procent výměry vodní plochy, nebývají pro obojživelníky příliš významné. S mělčinami souvisí i další parametr, který by měl být při rekonstrukcích rybníků řešen - pozvolný přechod do krajiny. Není vždy nutné, aby rybník měl všechny břehy pozvolné, volně přecházející do okolí. Vždy by ale alespoň část zátopy měl být upravena tak, aby zde byl vytvořen pozvolný přechod mělčin rybníka do navazujících biotopů u rybníka.

Obdobně uvedené informace platí i pro stavby nových rybníků, které jsou často budovány na nevhodných místech a s nevhodnými parametry ve vztahu k rozmnožování obojživelníků i dalších ohrožených organismů.

Častým problémem rekonstrukcí nebo revitalizací vodních ploch je úprava navazujících biotopů. Pro obojživelníky je vždy důležitý nejen stav vodní plochy, ale také stav jejího nejbližšího okolí. Je vždy potřebné myslet i na toto a snažit se při revitalizacích vodních nádrží řešit i úpravu jejího okolí. Například tak, že provedeme prořezávku navazujícícho mokřadu, strhneme drn v návaznosti na rybník, zbudujeme v okolí vodní plochy tůně, pokosíme dlouhodobě nekosenou mokřadní louku, zatravníme pole těsně u rybníka apod.

 

 

Pokud opravdu je nutné vysazování polodivokých "kachen na vystřílení" na rybníky v naší krajině, mělo by se tak dít s rozmyslem. Ne všude tyto kachny vadí a skoro vždy záleží na vysazovaných počtech. Kachny by určitě neměly být vysazovány na rybníky významné pro obojživelníky, ani na rybníky v jejich sousedství. Počty kachen by neměly přesahovat početnost cca 20 ks/ha rybníka. Vysazování by se vždycky mělo týkat jen rybníka naprosto pro obojživelníky nevýznamného a kachny by se na nich měly udržovat dostatečným přikrmováním, aby se nerozlétávaly po okolí a nedecimovaly okolní biotopy.

"Přehnaná péče" se týká řady vodních toků, zejména pak v intravilánech - toky jsou neustále čištěny, opravovány, břehy jsou vysekávány, břehové porosty stále seřezávány, káceny a nahrazovány. Na některých místech je zřejmě takováto forma péče potřebná, z pohledu ochrany přírody a obojživelníků je však většinou vyloženě nežádoucí a měla by být trochu zmírněna (navíc by se tím ušetřily peníze).

Zanedbáním péče o téměř veškeré mokřadní louky v ČR však obojživelníci postupně přicházejí o velmi důležité biotopy, které nezbytně potřebují ke svému životu. Louky zarůstají náletovými dřevinami a mění se v podmáčený les. I tyto biotopy jsou pro obojživelníky významné, ale ne když zabírají 50 a více procent plochy mokřadní louky. Problematický pro řadu obojživelníků není jen zárůst dřevinami, ale též změna bylinného porostu, která přichází poměrně rychle. Pokud se původní řídký a nízký travnatý porost změní vlivem šíření agresivních druhů trav (např. chrastice, třtina, zblochan vodní) ve vysokou, hustou a neprostupnou džungli, obojživelníci jednak přicházejí o terestrické stanoviště, ale je pro ně i obtíženější pohyb po daném mokřadu - dochází k narušení migračních možností.

Obojživelníci potřebují v krajině různá narušení (tzv. disturbance), a to drobná i větší. Narušení vznikají většinou přírodními procesy - např. vývraty, různé sesuvy zeminy, zřícení skal, vymýláním apod. Hodně různých narušení mají na svědomí zvířata, ať už divoká nebo domácí - vyšlapané cestičky, kopyty narušený povrch (stržený drn), vyleženiny v mokřadu (od prasat) apod. Různá narušení vznikají i činnostmi člověka, a to často velmi výrazná - přípravy na budování různých staveb,  staveniště, úpravy povrchů, úpravy koryt toků, zapadání těžké techniky do podmáčené půdy, těžební prostory (kamenolomy, pískovny, kaolínky atd, atd.) Pro všechna narušení krajiny lidskou činností platí ale jedno pravidlo - člověk se všechna vzniklá narušení krajiny snaží co nejdříve uvést do původního nebo řádného stavu. A obdobně to platí i pro narušení přírodními procesy a činností zvěře - člověk má představu krajiny s pevně danými obrysy a strukturami a cokoli neestetického se snaží ihned upravit podle své představy. Je zřejmé, že řada narušení se musí určitým způsobem upravit nebo zcela napravit, ale není to nutné u všech. Proč bychom nemohli na různých místech na mokřadech ponechat vyjeté koleje od traktorů co tu sekly louku, rozježděnou cestu v lese od těžebních strojů, některé vývraty stromů a u nich vznikající tůňky? Proč bychom nemohli ponechat bez urovnání nepravidelnou obnaženou plochu na níž občas vznikají kaluže, nebo třeba sesuv v lese, nebo po povodni stržené části břehů toku v místech kde to vůbec ničemu nevadí? A proč bychom museli vždy každý otevřený těžební prostor nakonec upravit do původního stavu, čili když tam bylo původně pole, tak ho zase zde za drahé peníze obnovit?

Výsadby dřevin na mokřadech jsou bohužel hodně rozšířené. Vlastníci často řeší, co udělat s mokřadní loukou, kterou je náročné obhospodařovat kosením. Než by louku nechali ladem, často se rozhodují mezi tím, jestli louku zalesnit nebo na ní postavit rybník. Oba zásahy jsou pro obojživelníky velmi nevhodné. Co se týká zalesňování, dochází k výrazné změně biotopu původně otevřené prosluněné louky. Jde o podobný efekt jako v případě přirozeného zarůstání luk. U přirozeného zárůstu však jde o postupnou změnu, kdy část luk zůstává po dlouhodou dobu ještě funkčních. Zalesnění probíhá většinou plošně a zde se pak původní biotop změní poměrně rychle a ve velkém rozsahu. Obojživelníci pak ztrácejí jeden z  důležitých biotopů (prosluněné louky) výrazně rychleji než u přirozeného zarůstání. V poslední době se rozšířila ještě jiná forma (obdoba) zalesnění, a to výsadba rychle rostoucích dřevin. Dopad na biotop mokřadní louky je podobný jako u zalesnění jen s tím, že nejde o trvalý stav, ale dochází v pravidelných krátkých cyklech ke smýcení porostu. Výsadba rychle rostoucích dřevin i zalesňování jsou tak negativní zásahy, že není žádoucí je realizovat na mokřadních plochách. V krajině je jistě spoustu jiných míst, kde lze tyto záměry provést a nedojde k dotčení biotopů ohrožených druhů - viz např. rychle rostoucí dřeviny na polích.

Lehce podmáčené louky jsou někdy koseny strojně, tam kde to podmínky dovolí. Zde platí vše co již bylo uvedeno v části o zemědělství (viz výše): kosení je obvykle prováděno příliš často, celé plochy jsou koseny naráz a nejsou ponechávány části porostu bez zásahu.

Tím jak se krajina sítí komunikací rozděluje na menší celky, které nejsou migračně spojeny, dochází k rozdělování populací obojživelníků. Aby dlouhodobě populace druhů fungovaly, potřebují spolu jednotlivé místní populace komunikovat - vyměňovat si jedince. Pokud výměna jedinců ustane, časem dojde téměř jistě k vyhynutí místních populací - metapopulační princip.

Informace o vodních biotopech v lesích a o jejich vhodném obhospodařování naleznete také zde:

            

Stačí poměrně málo k tomu, aby množství nebezpečených pastí v krajině bylo sníženo nebo i zcela eliminováno. Stačí aby vždy jedna stěna každého objektu byla šikmá, ve sklonu 1:1 a pozvolnějším. Pokud to z nějakého důvodu nebude možné takto provést, pak je nutné zajistit možnost opuštění objektu spadlým zvířetem - například pomocí roury ústící na povrch. Pravidlo o "průchodnosti" všech zemních objektů, zařízení a nádrží by mělo být respektováno při přípravě a realizaci všech nových projektů. V lokalitách významných z pohledu obojživelníků by měly být podnikány snahy i o úpravy stávajících nebezpečných objektů. 

Pro obojživelníky je znečištění problematické až ohrožující. Co se týká suchozemských biotopů, pak určitou míru znečištění vesměs tolerují, v případě znečištění vody jde ale vždy o výrazné ohrožení, a to jak vývojových stádií tak i dospělců. Vývojová stádia všech našich druhů obojživelníků se vyskytují ve vodě a dobrou kvalitu vody potřebují.

Otázka znečištění a eutrofizace je velkým problémem, který se přímo dotýká i lidí. Pokud se vhodnými opatřeními podaří eutrofizaci v dohledné zastavit a znečištění nadále snižovat, dojde i ke zlepšení kvality bitopů obojživelníků. 

Namísto trvalých zábran se poměrně často používají zábrany dočasné. Je potřebné je vždy považovat pouze za dočasné náhradní opatření, vždy musí být preferované trvalé řešení migračního problému. Dočasné zábrany jsou vždy časově a materiálově náročné a jsou také náročné na kvalitu provedení - pokud není zajištěno kvalitní provedení a kvalitní obsluha zábran, obojživelníkům můžeme prokázat medvědí službu.

Další podrobnosti o migracích obojživelníků se můžete dočíst v následujícím dokumentu. Připojena je i hlášenka, do níž může každý zapsat své pozorování migračního problému obojživelníků. Vyplněné hlášenky prosím zasílejte na Agenturu ochrany přírody nebo autorovi těchto webových stránek (kontakt zde):

 

 

|  nahoru na stránku  |

---

Obojživelníci České republiky