Různé typy luk a lučních lad jsou využívány řadou druhů obojživelníků v různých věkových stádiích, v podstatě po celou vegetační sezónu. Zejména jde o louky, které jsou alespoň mírně vlhké, ideální jsou pak podmáčené až mokřadní louky. Řada luk se doposud pravidelně či nepravidelně udržuje kosením. Spousta mokřadních luk je však ponechána dlouhodobě bez zásahů, protože je většinou není možné kosit těžkou mechanizací a také že zde není tak kvalitní travní porost. Mokřadní louky jsou tedy vesměs neudržované a zarůstají náleotvými dřevinami, řada z nich se postupně mění v lesní biotopy. Tento stav z hlediska většiny druhů obojživelníků není dobrý.
V současné krajině je řada mokřadních luk nahusto zarostlá náletovými dřevinami. Jedná se sice také o biotop obojživelníků, ale významnějším biotopem je pro ně mokřadní louka, alespoň občas pokosená. Samozřejmě i zarostlé části mokřadů jsou důležité, ale jejich rozsah by měl být minimální. Foto Jaromír Maštera
Většina obojživelníků potřebuje ke svému životu mokřadní louky. Nejdůležitější jsou takové louky, které navazují na místo rozmnožování (rybník, tůně apod.). Pokud jsou luční biotopy dlouhodobě neudržované, je zde pohyb obojživelníků ztížen hustým porostem bylin a stařinou. Problém to může být zejména pro malé, čerstvě proměněné žabky některých méně pohyblivých druhů (např. kuňka obecná).
V současné krajině ČR máme v podstatě jen dva typy lučních biotopů - na jedné straně pravidelně každoročně kosené louky (často kosené i několikrát za rok) a na druhé straně zarůstající louky zcela bez jakékoli péče. Ani jedno z toho není pro obojživelníky vhodné.
Udržované louky jsou často bohužel koseny několikrát za rok a vždy celé naráz během jednoho dne. Louky jsou koseny celé bez ponechání některých částí bez zásahu. Obojživelníci na takových loukách nemají moc šanci přežít. Pro obojživelníky je třeba louky kosit méně často, vždy postupně s časovými odstupy (např. jednu polovinu louky teď a další za 2 týdny) a každoročně ponechávat některé vybrané části luk bez zásahů. Důležité je také nekosit louky, když prší nebo je těsně po dešti, to se totiž vyskytuje v lučních biotopech nejvíce obojživelníků. Pokud splníme to co je uvedeno v předchozích dvou větách, je velká šance že v lokalitě budou obojživelníci prosperovat.
Takto může vypadat optimální luční biotop pro obojživelníky. Jde o mokřadní louku kosenou jednou za 2 roky, s částmi mokřadů s ponechanými porosty dřevin, s mrtvým dřevem ve formě padlých kmenů a hromad větví v okrajích louky. Na této louce je také několik tůní, obojživelníci se tady tím pádem mohou i rozmnožovat. Foto Jaromír Maštera
V krajině je tedy nutné jednak trochu upravit kosení stávajících udržovaných luk a jednak zahájit péči o řadu neudržovaných luk. V krajině je vhodné vytvořit co nejvíce "přechodných" typů luk mezi těmi pravidelně každoročně udržovanými a těmi úplně ponechanými bez zásahů. Tyto "přechodné" typy luk by měly být koseny v určitých intervalech, nemusí to být úplně pravidelné. Cílem by na všech loukách mělo být udržet zde převažující luční charakter biotopu. Není tedy nutné kosit každoročně, stačí např. jednou za 2-3 roky a k tomu by zde měly být prováděny v určitých intervalech probírky a prořezávky dřevin. Samozřejmě i zarostlé části mokřadů mají svůj význam, např. jako místo úkrytu obojživelníků v době vedra a sucha. Proto bychom na mokřadech vždy měli určité menší části ponechávat bez zásahů, samovolnému vývoji.
Na mokřadních loukách je nutné provádět pravidelné probírky a prořezávky dřevin. Na mokřadech by skoro vždy měly převažovat otevřené luční biotopy, jen s menším podílem porostů dřevin. Vykácenou plochu křovin (jako na tomto snímku) nemusíme vždy za každou cenu kosit. Můžeme jí ponechat svému vývoji a cca po 6 letech jí znovu vyřezat. I takové plochy mají pro živočichy velký význam a kosení vždy není nutným opatřením. Dřevní hmotu z prořezávek se vždy snažíme v co největším rozsahu ukládat na lokalitě, neodvážíme jí ani nepálíme. Mrtvé dřevo totiž obojživelníci potřebují. Foto Jaromír Maštera
V péči o luční biotopy obojživelníků (a nejen jich) je zmiňováno i tzv. mozaikovité kosení. Je to kosení, kdy ponecháváme na lokalitě při každé seči určitou část luk nepokosenou, jak již bylo zmíněno výše. Mozaika by neměla být jen prostorová (ponechávání nekosených částí), ale i časová - čili rozdělení kosení do více částí v různých časových obdobích. Nepokosené plochy ponechané při dané seči bez zásahu by se měly v průběhu let střídat.
Louky by měly být koseny postupně, v časových odstupech. Na tomto snímku je vidět v levé části pokosená část před 1 měsícem, aktuálně pokosená a vyhrabaná plocha a také plochy uprostřed a vpravo ,které jsou letos ponechávány bez zásahu. V dalším roce je vhodné plochu bez zásahu vymezit v jiných místech. Foto Jaromír Maštera
Pro obojživelníky je obecně vždy lepší pastva než kosení. Je prokázáno, že pastva dobytka v malých počtech zvířat (1 kráv na 1 ha) zajišťuje přesně takovou péči o luční biotopy, které obojživelníci potřebují. Z pohledu většiny druhů obojživelníků je spíše vyhovující trvalá pastva menšího počtu zvířat. Pro některé druhy může však být vyhovující i krátkodobá intenzivní pastva s narušením povrchu (např. pro kuňku žlutobřichou nebo ropuchu krátkonohou). Pokud je ta možnost, vždy bychom měli preferovat pastvu na loukách před jejich kosením.
Kosení tradičním nástrojem - kosou - je pro obojživelníky většinou vhodné. Tráva se neseče až u země a louka je většinou kosena postupně, v časových odstupech. Kosa se také nepohybuje takovou rychlostí jako lišty nebo kotouče strojů, a tak je při kontaktu s obojživelníkem teoreticky menší pravděpodobnost jeho usmrcení. Nástroj však není to nejzásadnější, vždy jde o to, jakým způsobem se daným nástrojem kosí. Foto Aneta Mašterová
Při kosení luk je třeba v souvislosti s obojživelníky zmínit jednu důležitou věc: skoro žádní obojživelníci před sekačkou či křovinořezem neutíkají, ani před hlukem ani před samotným žacím nástrojem. Jejich strategie je jiná, a to buď se přitisknou k zemi, nebo se zavrtají do vegetace nebo do země. Nemůžeme tudíž vycházet z toho, že kosením je nemůžeme poškodit, protože "přece před sekačkou utečou". Musíme si uvědomit, že při každém kosení luk s výskytem obojživelníků některé z nich rozšlapeme a zadupeme do země. Proto je právě tak důležité časově odstupňované kosení, po částech. S ohledem na tuto "ukrývací" vlastnost obojživelníků je vhodné při kosení (vždy když je to možné) nastavit výšku sečení cca 10 cm od země. Sečení až na zem by mělo být na lokalitách významných pro obojživelníky spíše jen výjimečné, resp. může se provádět (některé druhy to i potřebují), ale nesmí se to provádět na velkých plochách. Optimální je např. při kosení křovinořezem kosit výškově členitě - někde kosit níže, někde výše.
Obojživelníci žijí v různých typech lesů. Většina druhů přímo vyžaduje lesy přírodě bližší, často smíšené nebo listnaté. Většinou velmi důležitá pro obojživelníky je v lese přítomnost mrtvého dřeva, mokřadních míst (podmáčené, neodvodněné části lesů) a bylinného podrostu. Mrtvé dřevo může být rozmanitého charakteru, od větví, přes klády, vyvrácené pařezy až po ponechané padlé stromy.
Typickým lesním obojživelníkem je mlok skvrnitý. Pro svůj výskyt vyžaduje listnaté nebo smíšené lesy s dostatečným bylinným podrostem a mrtvým dřevem, tak jako na tomto snímku. Nezbytnou podmínkou je pro mloka přítomnost drobných potoků s kvalitní čistou vodou, v nichž se vyvíjejí jeho larvy. Foto Jaromír Maštera
V ČR jsou vesměs lesy typu jehličnatých monokultur, nejčastěji smrkových. Pro většinu druhů je tento typ lesa nevhodný a nedokáží v něm žít a prosperovat. Jsou ovšem i výjimky. Čolek horský a za splnění určitých podmínek i čolek karpatský, čolek velký a kuňka žlutobřichá dokáží žít ve smrkových monokulturách. Těmi určitými podmínkami je myšlena přítomnost alespoň některých podmáčených míst v lese, nějakého mrtvého dřeva a alespoň minimálního bylinného podrostu. U kuňky žlutobřiché je zcela zásadní přítomnost obnažených ploch v lesích - nezpevněné cesty, pískovny a jiné těžební prostory. Jehličnaté monokultury, které nesplňují uvedené podmínky, nemohou být pro obojživelníky z dlouhodobého pohledu příznivé.
mm
V souvislosti s obhospodařováním lesů vznikají činností těžké techniky různé terénní prohlubně, nejčastěji na nezpevněných cestách, ale i jinde v porostech. Tyto plochy s narušeným povrchem půdy jsou pro řadu obojživelníků významné a tyto prohlubně (vyjeté koleje) by neměly zarovnávány. Jejich význam vzrůstá zejména poté, když dojde k jejich zaplnění vodou. Pak jde o významná místa pro rozmnožování některých obojživelníků - a jde spíše o vodní než suchozemské biotopy. Více o vodních biotopech v lesích například zde.
V
ývraty stromů nejsou nežádoucím jevem a do přírody patří. Pokud jich není v lese moc, měly by být ponechávány bez zásahů. Pro obojživelníky jsou významné tím, že vytváří významné biotopy jak pro rozmnožování, tak pro výskyt mimo rozmnožování. Na mokrých místech se v prohlubni po vývratu vytvoří tůň, padlý a rozkládající se kmen včetně kořenového systému poskytuje úkryty, potravu a často i místa vhodná pro přezimování. Foto Jaromír Maštera
Narušené plochy v lesích, zejména po těžbách a kalamitních stavech, jsou obecně považována za škodlivé a nežádoucí a jsou téměř vždy podnikány snahy o uklizení lesa a zarovnání povrchu. Z pohledu ekosystému lesa však narušení povrchu půdy v lese není žádná tragédie. Les si s tím obvykle velmi snadno poradí a nepředstavuje to pro něj žádná rizika. Naopak - drobné kaluže v kolejích po traktoru na ploše po těžbě můžou i zlepšovat podmínky v lese (zvýšení vlhkosti apod.). Je nutné změnit náhled na "poškození" půdního povrchu lesní půdy, pro obojživelníky i celkově pro podporu biodiverzity jsou totiž takové zásahy více než žádoucí.
I když to možná zní trochu zvláštně, pole jsou poměrně významným suchozemským biotopem obojživelníků. Zvýšený význam mají spíše pole extenzivněji obdělávaná, s menším množství používaných hnojiv a postřiků. Pokud na polích občas nebo i pravidelně vznikají zaplavená místa a voda zde alespoň 1 měsíc vytrvává, jsou obvykle tyto pole velmi významná pro obojživelníky jak z pohledu suchozemských tak i vodních biotopů.
I orná půda je biotopem pro obojživelníky. A to zejména tehdy, když na poli není používáno moc chemie a hnojiv a když jde o plodiny, které umožňují obojživelníkům snadný pohyb. Význam pole jako biotopu obojživelníků je umocněn výskytem vodní plochy (zatopení deprese v poli po deštích či tání sněhu). V takových vodních plochách se s oblibou rozmnožují zejména ropuchy zelené, ropuchy krátkonohé, rosničky či kuňky. Foto Jaromír Maštera
Obojživelníkům pro život mimo období rozmnožování vesměs vyhovují polní plodiny, které jsou řidší a umožňují jim pohyb - z tohoto pohledu se jeví jako vhodná například kukuřice, cukrová řepa, brambory aj. Jako méně vhodnou až nevhodnou lze hodnotit řepku a obilí. Kromě pohybu ale musí pole nabídnout obojživelníkům i dostatek potravy a pokud je obhospodařování takové, že dochází k likvidaci veškerého hmyzu postřiky, obojživelníci zde nemohou žít. Na druhou stranu, pokud by v krajině obojživelníků bylo hodně (což není), nemusely by problémy s hmyzími škůdci být na polích tak výrazné, protože obojživelníci by část škůdců likvidovali.
Z pohledu obojživelníků (a nejen jich) je určitě vhodné mít v krajině mozaiku polí. Pole by měly být spíše menší a s co nejvíce různými plodinami na určité ploše. A vhodné by jistě bylo i střídání plodin na těchto polích v průběhu let. Velké lány polí, navíc s méně vhodnou plodinou, jsou pro obojživelníky zcela neprostupné a neumožňují jejich migraci mezi lokalitami. Pokud by v krajině byla mozaika menších polí s různými plodinami, jak to bývalo dříve, obojživelníci by si vždy našli plochy, které jim vyhovují.
d. Rašeliniště, slatiniště, slaniska
Rašeliniště jsou více typů. Pro tyto účely za rašeliniště nebudeme považovat rašelinné a slatinné louky, které mají pro obojživelníky podobný význam a využívájí se obvykle jako klasické louky - viz výše. Rozdíl může být pouze v tom, že některé typy rašelinných luk není žádoucí pást (těch je však minimum).
Rašelinné a slatinné louky jsou velmi významné pro obojživelníky. A to zejména tehdy, když se na nich nebo v okolí nachází vhodné vodní plochy k rozmnožování. Na takových loukách pak můžeme obojživelníky různých druhů a v různých věkových stádiích potkávat prakticky celou vegetační sezónu. Údržba těchto biotopů by měla být k obojživelníkům šetrná - je třeba kosit méně často, po menších částech, jen v sušších obdobích a každoročně část ploch nechat nepokosených. Pokud je to s ohledem na rostliny a biotopy možné, je vhodné provádět pastvu. Foto Jaromír Maštera
Rašeliniště v užším pojetí představuje horská vrchoviště a výrazně zrašelinělé a podmáčené plochy. Tyto biotopy jsou pro obojživelníky důležité, a to pro řadu druhů. Ne však pro všechny, některé druhy totiž snášejí nízké pH a chudou potravní základnu hůře. Mezi druhy, kterým rašelinné biotopy vyhovují patří např. skokan ostronosý (dříve měl druhové jméno "rašelinný"), čolek horský nebo skokan krátkonohý.
Rašeliniště vrchovištního typu většinou nevyžaduje moc nákladnou péči, často vůbec žádnou. Jde většinou o extrémní stanoviště, které pro téměř žádné druhy obojživelníků není vhodné pro rozmnožování. To však neplatí pro výskyt mimo období rozmnožování - skoro všechny typy rašelinišť (většinou ty méně kyselé) jsou pro řadu obojživelníků významnými "suchozemskými" biotopy. Foto Jaromír Maštera
Péče o rašeliniště v užším pojetí by většinou měla zahrnovat prořezávky dřevin a případně občasné pokosení. U vrchovišť jsou někdy jakékoli zásahy nežádoucí a je lepší zvolit víceméně bezzásahový režim pouze s případnými prořezávkami dřevin. Na rašeliništích jako takových se skoro nikde obojživelníci nerozmnožují ale využívají je jen v období mimo rozmnožování. Tůně na rašeliništích totiž často mívají extrémně nízké pH, v němž larvy nepřežijí. Samozřejmě v mnohých případech nelze rozhodnout, jestli už jde o rašeliniště nebo je to pouze rašelinná louka. Na většině rašelinných luk je přítomnost tůní žádoucí a obojživelníci se zde i úspěšně rozmnožují. Rozhodující je tak zřejmě pH vody v tůni.
Slaniska jsou většinou extrémní stanoviště, která obojživelníkům příliš nevyhovují (obojživelníci sůl nemají vůbec rádi). Pokud ale obsah solí není výrazný, pak jsou i slaniska využívána obojživelníky, a to zejména v období mimo rozmnožování.
e. Lidská sídla - zpevněné plochy, zastavěná území
Téměř všichni naši obojživelníci dokáží žít ve společnosti člověka i v jeho sídlech. Výjimkou je zcela jistě mlok, dále lidská sídla nemá moc rád ani např. čolek karpatský, čolek dunajský či ropucha krátkonohá. Obojživelníci se v lidských sídlech vyskytují zejména v době mimo rozmnožování, ale často zde i nacházejí místa k rozmnožování - a to zejména ve formě zahradních jezírek, rybníčků a různých technických nádrží.
Prostředí českých vesnic se zahradami a širší nabídkou různých biotopů je často pro obojživelníky příznivé. Ale i ve městech žijí obojživelníci. Obecně jsou lidská sídla souborem různých biotopů. Pokud jsou zastoupeny některé přírodě bližší biotopy (parky, zahrady) a místa vhodná pro rozmnožování (různá, i umělá vodní tělesa), mohou zde obojživelníci dlouhodobě žít. Ne však všechny druhy, lidská sídla obecně nejčastěji obývají ropuchy obecné, skokani hnědí a ropuchy zelené. Osídlení obojživelníky vždy závisí na charakteru daného sídla a jeho okolí. Foto mapy.cz, josifek.kopriva
Obojživelníci jsou schopní využívat rozmanité biotopy ve městech, vesnicích i třeba v zemědělských a jiných areálech. Samozřejmě musí být splněny některé podmínky, aby zde obojživelníci mohli dlouhodobě přežívat. Zejména jde o vlhkost - pokud budou plochy jen suché a betonové bez možností úkrytů a vlhkých míst, obojživelníkům se to nebude líbit. Důležité jsou v zastavěných územích luční plochy, vodní toky a jiná obdobná místa. Jako vhodné biotopy často fungují parky a zahrady se zelenými plochami, které se často vzhledem i funkcí blíži přírodě bližším biotopům (loukám). Druhy jako ropucha obecná a ropucha zelená často využívají i zpevněné plochy ve městech a vesnicích, kde během teplých letních nocí loví hmyz.
Opuštěné a méně intenzivně využívané zemědělské areály nabízejí často obojživelníkům vhodné suchozemské i vodní biotopy. Typickými místy rozmnožování bývají zatopené (nepoužívané) silážní žlaby. Žlab na tomto snímku však již přiliš vhodný pro rozmnožování obojživelníků není (velký zárůst, zazemnění), ale poskytuje dobré podmínky v době mimo rozmnožování. Foto Aneta Mašterová
Aby bylo prostředí města či vesnice pro obojživelníky příznivé, měli bychom tomu přizpůsobit péči o plochy, ve kterých mohou žít. Travnaté plochy by se neměly kosit tak často (alespoň některé), neměly by se kosit vždycky celé naráz, měly by se v obcích více budovat různá jezírka, tůňky či rybníčky s malým počtem chovaných ryb, případně zcela bez ryb. Celkově je vhodné podobně jako ve volné krajině nabídkout obojživelníkům více různých biotopů, které mohou osídlovat. V obcích je to samozřejmě odlišné od volné přírody, ale i tak je jistě možné v parcích a zahradách na vymezených místech nechat nějakou mrtvou dřevní hmotu (kmen stromu apod.), občas někde nějakou část parku nebo zahrady nepokosit nebo zrevitalizovat upravený potok.
f. Zazemněné a zanikající vodní plochy
Zazemněné a zanikající tůně a jiné vodní plochy nejsou sice vhodné k rozmnožování obojživelníků, ale slouží jako velmi dobré "suchozemské" biotopy. Někteří obojživelníci v těchto biotopech tráví i většinu roku, například kuňka ohnivá. Zanikající vodní plochy poskytují obojživelníkům zejména potravu (různých bezobratlých živočichů je zde spousta), úkryt a útočiště v obdobích tepla a sucha.
U tůně v takovémto stavu nelze hned říct, že je "k ničemu". Je to dobrý biotop pro obojživelníky v období mimo rozmnožování a je významný i pro řadu jiných živočichů. Samozřejmě by na žádné lokalitě neměly převažovat jen zanikající tůně, vždy musí převažovat funkční tůně, aby se obojživelníci měli kde rozmnožovat. Obvykle je vhodné mít na každé lokalitě řadu tůní v různých stupních vývoje - od nových bez vegetace až po zcela zazemněné. Foto Aneta Mašterová
Pokud chceme podpořit v krajině obojživelníky, měli bychom jim nabídnout i takovéto biotopy. Ponechat k zániku rybník není většinou příliš vhodné ani potřebné, ale ponechávat k přirozenému zániku některé tůně je naopak velmi vhodné a účelné. S ohledem na výskyt ohroženého vodního hmyzu je vhodné ponechávat většinu nově vznikajícíh tůní přirozené sukcesi až k úplnému zániku. Jen menší podíl tůní by měl být obnovován, a to vždy jen částečně, nikdy by se neměla odbahňovat celá tůň (opět ohled na ohrožený hmyz).
Rybník ponechaný svému osudu až k úplnému zániku je v dnešní české krajině už spíše výjimkou. Dříve v naší krajině bylo daleko více rybníků než dnes, většina je již však zcela zaniklých, většinou i bez viditelných stop (max. je viditelný zbytek hráze). Zcela zaniklé rybníky již většinou fungují jako podmáčené louky či luční lada. Rybník ve fázi zániku - tak jako na snímku - bývá významný i pro obojživelníky jak pro rozmnožování (do určité fáze zárůstu) tak zejména pro život mimo rozmnožování. Při případné obnově takového rybníka by se toto mělo zohledňovat a zásah by se měl vhodně časově i prostorově navrhnout. Foto Jaromír Maštera
Vždy je potřeba na každé lokalitě dobře zvážit, které tůně a kolik se jich ponechá k zániku, tak aby zde bylo stále dost ploch vhodných k rozmnožování obojživelníků. U zanikajících tůní je doporučeno následující: vždy je vhodnější zbudovat novou tůň v blízkosti zanikající, než obnovovat tu zanikající (samozřejmě pokud je zde místo na další novou tůň).
Koryta vodních toků a navazující biotopy jsou pro řadu obojživelníků důležitým suchozemským stanovištěm. Skoro žádný z našich druhů se v potocích ani řekách nerozmnožuje - výjimkou je jen mlok a spíše vzácně skokan hnědý a čolek horský.
Některé druhů žije v korytech toků i podstatnou část roku, většina druhů však využívá vodní toky a jejich údolí spíše jen jako migrační koridory. V tomto ohledu je třeba zmínit že výrazně významnější jsou pro výskyt obojživelníků přírodní nebo přírodě blízké toky, s členitým profilem. Jen v takových biotopech nacházejí vhodné podmínky pro život - dostatek úkrytů, potravy apod. O vodních tocích ve vztahu k obojživelníkům viz také zde.
Některé druhy našich obojživelníků využívají vodní toky také k zimování. Největší vazbu na vodní toky má v tomto směru skokan hnědý - v potocích zimuje většina jeho populací. Opět zde platí to, že přírodní nebo přírodě blízký vodní tok poskytuje lepší podmínky pro zimování než tok výrazně upravený, se zpevněným korytem.
Toto je příklad koryta vodního toku, který je příznivý i pro obojživelníky. Existuje ale více různých přírodě blízkých a přírodních koryt řek a potoků, které poskytují vhodné podmínky pro život obojživelníků mimo období rozmnožování i jejich zimování. Například z pohledu mloka skvrnitého jsou významné pouze drobné potůčky v zařízlých údolích, větší potoky ani řeky už pro něj nejsou zajímavé. Foto Jaromír Maštera
Stav většiny našich vodních toků je bohužel z pohledu obojživelníků (a nejen jich) velmi špatný. Vodní toky jsou napřímené, opevněné, zahloubené, někde zcela bez břehových porostů a někde zase hustě zarostlé vegetací bez přístupu slunečního světla do vody.
I s ohledem na zadržení vody v krajině a protipovodňovou ochranu je potřebné stav toků změnit do přírodě bližšího vzhledu. V korytech vodních toků by měl být dostatek různých mikrobiotopů, toky by měly mít různou rychlost proudění v různých úsecích a břehové porosty by měly tvořit stanovištně vhodné dřeviny, věkově i druhově různorodé. Břehové porosty toků by měly být pravidelně maloplošně prořezávány, současná údržba nárazovým a velkoplošným způsobem není vůbec vhodná.
Bývalé, ale i aktivní vojenské prostory jsou pro obojživelníky v naší krajině nadmíru významné. Jde většinou o soubor různých biotopů s převažujícími otevřenými stanovišti. Význam vojenských prostorů je dán zejména tím, že nabízejí ve větším rozsahu něco, co v běžné krajině moc není - plochy v raných stádiích vývoje (bez vegetace či s minimem vegetace). Důležitá je kombinace vodních a suchozemských biotopů ve vojenských územích - často je zde totiž zastoupeno oboje a je zde řada vodních ploch a plošek v různých stádiích vývoje.
Ve vojenských prostorech jsou velmi často přítomny tankodromy, na nichž probíhaly jízdy vojenské techniky. Často jsou zde přítomny desítky i stovky různých vodních ploch a plošek, vesměs v ranějších stádiích vývoje s minimem vegetace - to řadě druhů obojživelníků vyhovuje. Kaluže a tůně vznikají na tankodromech i na místech, kde by se při běžném vyhloubení tůně voda nikdy nedržela - je to dané tím, že častými pojezdy vozidel dochází ke zhutňování půdy a ta je díky tomu nepropustná pro vodu. Foto Jaromír Maštera
Vojenské prostory jsou většinou pro obojživelníky nejvýznamnější tehdy, když jsou krátce opuštěny a ponechány přírodnímu vývoji, nebo pokud jsou stále "vojensky" využívány. Pokud je však vojenský prostor opuštěn déle než 10 let, přestává však obvykle být pro obojživelníky zajímavý a ti odtud postupně mizí. Některé druhy mizí dokonce ještě rychleji, a to zejména druhy vyžadující opakované a časté narušování povrchu a tůně v raném stádiu sukcese - např. kuňka žlutobřichá a ropucha zelená.
Pro obojživelníky je důležité, aby ve vojenských prostorech téměř neustále probíhaly nějaké aktivity vedoucí k narušení drnu a vzniku prohlubní, které se zaplňují vodou. Plochy nesmí zarůst hustou bylinnou nebo dřevinnou vegetací, všechny tůně nesmí zcela zaniknout... Z tohoto pohledu jsou ve vojenských prostorech zásadní jízdy vojenské nebo off-roadové techniky. Dá se říct, že ve všech případech platí, že opakované časté jízdy po celý rok jsou lepší než žádné jízdy a následný zárůst lokality. Samozřejmě, že jízdami v jarním a letním obdobím dochází ke ztrátám na obojživelnících i jejich snůškách a larvách. To je však vyváženo udržováním biotopů v dobrém stavu. Populace obojživelníků asi tedy v takové lokalitě nebudou nikdy příliš vysoké, ale zároveň zde budou dlouhodobě přítomné. Narozdíl od plochy kde jízdy nebudou probíhat - tam obojživelníci budou mít zprvu početné populace, které však poměrně rychle zcela zaniknou. O offroadových jízdách viz také zde.
Je určitě vhodné omezit jízdy vozidel v celé lokalitě v období cca od května do srpna nebo omezit jízdy tak, aby určité části prostoru byly ponechány bez zásahu. Nebo alespoň omezit v tomto období jízdy tůněmi, které slouží k rozmnožování.
Zárůst vojenských prostorů trávami a dřevinami a zazemňování všech kaluží je nejen z pohledu obojživelníků nežádoucí. Husté porosty třtiny křovištní jsou pro obojživelníky těžko prostupné a je tedy vhodné je narušit, nebo i zcela strhnout. Zánik drobných tůní na takovýchto plochách je urychlen i travinami a dřevinami, které vodu z tůní odčerpávají. Aby plocha na tomto snímku opět začala být atraktivní pro obojživelníky, je nejvhodnější ji začít intenzivněji po částech vypásat nebo zde třeba obnovit jízdy terénních vozidel. Foto Aneta Mašterová
Vojenské prostory jsou specifická území, která v podstatě vznikla činností armády a těžké techniky. Proto bychom neměli tato území konzervovat, ale naopak snažit se zde zajistit podobné využívání jako v minulosti. Pokud nemáme možnost zajistit jízdy tanků či BVP, můžeme využít například off-roadové automobily či čtyřkolky. Stržení či narušení drnu a vznik terénních prohlubní lze zařídit i pomocí traktoru, buldozeru či bagru. Stržení drnu můžeme dokonce zajistit i pomocí intenzivní krátkodobé pastvy. Je vždy vhodné, aby tyto aktivity neprobíhaly v období rozmnožování obojživelníků. U dlouhodoběji opuštěných vojenských prostorů je často problém se zarůstáním ploch náletovými dřevinami. Většinou je potřeba před obnovením jízd porosty výrazně prokácet a nadále je udržovat v menším rozsahu.
Poměrně časté jsou u bývalých vojenských prostorů požadavky na jejich rekultivaci. Nejčastěji je navrhováno zalesnění, zavezení zeminou a někde i zástavba. Vzhledem k tomu, jak významné vojenské prostory jsou pro různé skupiny organismů, nikdy by neměly by být celé tímto způsobem rekultivovány. Vždy je vhodnější zvážit jiné využití, které umožní zachování jeho vzhledu tak, aby co nejvíce druhům vyhovoval - například pro různé aktivity v přírodě: airsoft, paintball, jízdy horských kol, jízdy terénních vozidel, orientační běh, rekonstrukce válečných scén apod. Pokud už nějaká rekultivace prostoru musí proběhnout, pak by vždy měla být jen částečná.
Do této skupiny můžeme zařadit vše co není typickou loukou nebo typickým lesem - čili sady, zahrady, porosty křovin, remízky, meze, hustě dřevinami zarostlé mokřadní louky, veškerá další luční lada apod. Zastoupení všech těchto biotopů je v krajině důležité, a to i pro obojživelníky.
Obojživelnící využívají tyto biotopy zejména jako místa úkrytu přes den nebo během teplých a suchých období. Často tyto biotopy využívají jako zimoviště (zejména meze a remízky). Co se týká lučních lad, ty by jistě v krajině neměly převažovat. Žádoucí je o většinu luk nějakým způsobem pečovat, ideálně s různým obdobím a růzkou intenzitou kosení u různých luk. Jen malá část luk by měla zůstávat ve formě lučních lad, bez péče, nebo je s občasnou péčí.
Staré nevyužívané sady mohou být zajímavé i pro obojživelníky. A to zejména tehdy, když je zde více zastoupeno mrtvé dřevo v podobě různých hromad a padlých kmenů. Pak zde mohou obojživelníci úspěšně přečkávat zimu. Foto Jaromír Maštera
Zde je vhodné zmínit i význam jakýchsi přechodných ploch mezi udržovanými loukami a loukami zarostlými dřevinami (často křovinami). V krajině by totiž i tyto plochy měly být zastoupeny a v případě mokřadních ploch jsou významné i pro obojživelníky. Vznikají tím, že jsou vykáceny porosty dřevin na bývalé louce, ale není zde zahájeno kosení (často je to i složité, protože by bylo nutné předem odstranit veškeré pařezy). Plocha se ponechá přirozenému vývoji, pomalu opět zarůstá (dřeviny obráží) a v intervalu například jednou za 10 let jsou porosty dřevin opět vyřezány.
Pro přechodné biotopy mezi loukami a lesy platí dále následující:
- sady a zahrady by měly být spíše extenzivněji využívané, mozaikovitě kosené, ideálně se zastoupením
mrtvého dřeva a vodních plošek (hlavně u zahrad)
- souvislé plochy křovin by také na lokalitách měly být zastoupeny, i když spíše maloplošně
- remízky můžou často sloužit jako hlavní zimoviště pro obojživelníky
- i hustě dřevinami zarostlá část mokřadu je pro obojživelníky významná, prioritní je však mokřad s převahou
ploch bez dřevin
- některé přechodové biotopy nevyžadují soustavnou péči a můžou být v ostrůvcích dlouhodobě ponechány
přirozenému vývoji (staré křoviny, remízky, zarostlé meze, hustěji zarostlé části mokřadů apod.).
j. Těžební prostory a výsypky
Povrchové těžební prostory často nabízejí obojživelníkům velmi kvalitní suchozemské i vodní biotopy. Často jde o soubor různých biotopů a jejich vzhled i kvalita se liší v závislosti na tom, co se v daném prostoru těží a jakým způsobem těžba probíhá. Obecně nejlepší pro obojživelníky bývají kaolínky a kamenolomy. Velice významné bývají také plochy výsypek, kde často vlivem navážení zeminy se zvýšeným obsahem jílu dochází ke vzniku vodních ploch.
Těžební prostory mají v krajině podobnou funkci jako vojenské prostory. Také zde dochází k narušování půdního povrchu, jen s tím rozdílem, že tady je to narušení do výrazně větší hloubky. Výsypky mají podobný efekt, jen vzniká opačně, a to tak, že jílovité vrstvy zeminy se vrství na původní terén.
Z pohledu většiny obojživelníků jsou nejlepší aktivní těžební prostory s pozvolnou maloplošnou těžbou, plochy krátce po skončení těžby a výsypky těsně po skončení navážení. Pokud zůstanou těžební prostory nebo výsypky opuštěny, jejich význam postupně klesá. Podobně jako u vojenských prostorů lze říci, že zhruba 10 let po ukončení těžební aktivity přestává být lokalita pro obojživelníky zajímavá.
Kaolínky patří v ČR mezi nejvýznamnější plochy pro obojživelníky. Zejména tehdy, když jsou velmi krátce opuštěny (viz snímek), nebo když je probíhající těžba pozvolná a maloplošná. Pokud však v kaolínce nebudou probíhat nějaké alespoň občasné zásahy, v řádu několika let zaroste hustou bylinnou a dřevinou vegetací a přestane být pro obojživelníky vhodná - viz počínající porosty vegetace v popředí. Proč sem třeba občas nepustit offroadová vozidla? Foto Aneta Mašterová
Problémem těžebních prostor a výsypek s ohledem na obojživelníky je jejich požadovaná kompletní rekultivace po ukončení těžby. Rekultivace je nejčastěji prováděna buď zavezením zeminou nebo zatopením a vytvořením nové velké vodní plochy. Oba způsoby jsou pro obojživelníky naprosto likvidační.
A přitom není vždy nutné celé plochy těžebních prostorů ponechávat přírodě. Vhodně provedená rekultivace může prospět všem - část těžební jámy se může zatopit a vytvořit zde koupací plochu pro lidi, část se může upravit zavezením a část může být udržována tak, aby zde mohli žít i obojživelníci. Zásadní z pohledu těžebních prostor je to, že obojživelníci se nedokáží rozmnožovat ve velkých a hlubokých vodních plochách, potřebují spíše mělké a menší vodní plošky, které se v těžebních jámách vyskytují nejčastěji.
Krátce opuštěný kamenolom s výskytem mělkých vodních ploch poskytuje obojživelníkům vhodné podmínky pro život. I na tomto snímku je však vidět postupující sukcese dřevin a zarůstání vodní plochy orobincem širolistým. Bez občasného narušení nemůže být tento prostor pro obojživelníky dlouhodobě vhodný. Offroadové i jiné terénní aktivity při vhodném načasování jsou zde jistě slučitelné s ochranou obojživelníků i přírody obecně a mohou zajistit fungování biotopů na dlouhé roky. Foto Jaromír Maštera
Po ukončení aktivit by se tedy vždy mělo rekultivovat jen částečně a s ohledem na přítomné biotopy a druhy. Vždy je potřeba předem dobře zvážit rozsah a podobu rekultivace - někdy je vhodné z pohledu obojživelníků ponechat bez větších zásahů téměř celou plochu, někdy naopak nevadí, když se např. 2/3 plochy zavezou (často záleží na velikosti těžební plochy či výsypky). Obecně ale spíše platí, že rekultivovat by se měla spíše jen menší část původních těžebních prostor.
Ať už nějaká rekultivace těžebního prostoru nebo výsypky proběhne nebo ne, je nutné po ukončení těžby či navážky zde provádět pravidelnou péči. Není žádoucí nechat tyto biotopy bez zásahu déle než cca 5 let. Minimálně každých 5 let by zde měly proběhnout nějaké zásahy, optimálně však i častěji. Bývalé těžební prostory často mají podobný vzhled jako vojenské prostory a jejich údržba (využití) tak může být podobná. Je velmi vhodné provádět péči opět za pomoci off-roadových vozidel s tím, že je samozřejmě vhodné omezit jízdy v době rozmnožování. Využití těchto prostor na airsoft, horská kola a další aktivity v přírodě se také přímo nabízí. Platí zde podobné zásady jako u vojenských prostorů - viz výše.
Doporučené odkazy k suchozemským biotopům:
