skokan zelený
.
Pelophylax esculentus
synonymum: Rana klepton esculenta
.
Edible Frog, 
Teichfrosch, 
Grenouille verte, 
Skokan zelený,
Žaba wodna, 
Prudovaja ljaguška
Popis dospělců:
.
Vzhledově je tento skokan podobný spíše skokanu krátkonohému než skřehotavému, což vychází ze způsobu vzniku tohoto druhu – jde o tzv. kleptona ve složitém hybridním komplexu. Je to druh ve stádiu vzniku, v současnosti se na něj již ale poměrně často pohlíží na „hotový“ druh. Stejně jako u ostatních zelených skokanů jsou i tito vybaveni dobře pro život ve vodě svým „trojúhelníkovitým“ tvarem těla (při pohledu shora) a velkými plovacími blánami.
Skokani zelení dosahují velikosti nejčastěji do 100 mm, často však i více (max. do cca 130 mm). Mnoho vnějších charakteristik pochází od rodičovský druhů – s. skřehotavého a s. zeleného.
Zbarvení těla skokan zeleného je obvykle v různých odstínech zelené, hřbet je pokryt většími hnědými nebo černými skvrnami. Středem hřbetu se téměř vždy táhne nápadný výrazně svítivý žlutozelený proužek. Břicho je často nějakým způsobem tmavě skvrnité, vyskytují se však i jedinci s bílým neskvrnitým břichem. Párové rezonanční měchýřky (vaky) u samců mají nejčastěji našedlou barvu, ale občas jsou i čistě bílé.
• Popis snůšek a larev níže v sekci Rozmnožování •
.
Foto: Jaromír Maštera Obr: z knihy Nečas, Modrý & Zavadil (1997): Czech recent and fossil Amphibians and Reptiles
.
.
Pohlavní rozdíly:
.
Samci mají párové našedlé vokální vaky (rezonátory) a ztluštělé palce na předních končetinách. Samice jsou větší než samci a mají slabší přední končetiny.
.
.
Sezónní rozdíly:
.
V době rozmnožování mají samci výrazné tmavé pářící mozoly na palcích předních končetin.
.
.
Možnosti záměny:
.
Všechny tři naše druhy zelených neboli vodních druhů skokanů vytvářejí na mnoha lokalitách smíšené populace. Ve zbarvení jsou velmi variabilní. Protože je skokan zelený stále víceméně druhem ve stádiu vzniku, je dost často obtížné určitě některé jedince. Často se může stát, že druh zelené skokana určíme, avšak přesné určení nám může potvrdit jedině genetický test. U tzv. zelených skokanů se musíme smířit s tím, že řadu jedinců se nám nepodaří určit do druhu. Základní rozlišení našich druhů je:
.
Skokan skřehotavý – nápadně velcí jedinci (největší žába ČR – často přes 10 cm); patní mozoly na zadních nohách jsou velmi nízké až téměř ploché; má výrazný nápadný hlas (brekekeke); zbarvení hřbetu je často tmavší s výraznými velkými černými okrouhlými skvrnami, často má výrazně tmavě skvrnité břicho, velmi často má přítomný výrazný světlý hřbetní pruh; má poměrně dlouhé zadní končetiny, v ohnutém stavu se patami překrývají
Skokan krátkonohý – malí jedinci (obvykle do 7 cm); patní mozoly na zadních nohách jsou vysoké, obvykle pravidelně půlkruhové; hlas je tišší, jde o nápadné souvislé „cvrčení“; zbarvení hřbetu je většinou zelené nebo hnědozelené s malými černými tečkami, často má jen minimálně skvrnité břicho, občas má přítomný méně výrazný hřbetní proužek; má poměrně krátké zadní končetiny, v ohnutém stavu se patami nedotýkají
Skokan zelený – středně velcí jedinci, často větší než 7 cm; patní mozoly na zadních nohách jsou vyšší, avšak nepravidelné, vychýlené na jednu stranu; hlas je něco mezi skřehotáním a „cvrčením“; zbarvení hřbetu je většinou zelené s tmavými skvrnami, má obvykle skvrnité břicho, téměř vždy má přítomný výrazný svítivý světlý hřbetní proužek; má „středně“ dlouhé zadní končetiny, v ohnutém stavu se většinou patami dotýkají
Hybridogeneze:
Jak dokazují výzkumy dědičnosti všech tří druhů “zelených” skokanů, tvoří zřejmě jakýsi hybridizační celek. Skokan zelený není ještě úplně samostatný druh, ale výsledek křížení (hybrid) skokana krátkonohého a skokana skřehotavého. Při této hybridizaci však nedochází k předávání dědičných znaků příští generaci rovnoměrně, ale jsou předávány velmi složitým mechanismem, při němž dochází i ke vzniku triploidních forem. Žáby pak nemají normální (diploidní) počet chromozómů, ale trojnásobný (triploidní). Zpětným křížením s oběma rodičovskými druhy vznikají žáby typu skokanů zelených, jejichž vajíčka se úspěšně vyvíjejí. Vzájemným křížením vzniklí skokani zelení, tj. ti, kteří se kříží pouze sami mezi sebou a nemají kontakt s rodičovskými druhy, ztrácejí neustále životaschopnost. V jejich snůškách stále stoupá podíl neoplozených vajíček a znetvořených pulců. Skokan zelený tedy musí být alespoň v občasném kontaktu se skokanem krátkonohým nebo skřehotavým (nebo s oběma), aby se sám mohl udržet. Mnozí odborníci se proto domnívají, že skokan zelený je druhem, nacházejícím se ve stádiu vývoje.
Skokan zelený vytváří tři hlavní systémy populací (čisté populace „esculentus“ a smíšené populace „esculentus-lessonae“ nebo „esculentus-ridibundus“), které lze podle jejich kvality ještě dále dělit a klasifikovat.
Rozšíření ve světě:
.
Země výskytu: Albánie, Bělorusko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Lotyšsko, Lichtenštejnsko, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina. Introdukovaný: Írán, Velká Británie.
Zdroj: AmphibiaWeb
.
.
Rozšíření v České republice:
.
Skokan zelený se v České republice vyskytuje roztroušeně po celém území, s výjimkou horských oblastí. V mnoha oblastech je jeho rozšíření plošné, na většině území spíše ostrůvkovité. Velmi často se skokan zelený na lokalitách vyskytuje spolu s jedním z „rodičovských“ druhů, čistých populací je ale také poměrně hodně.
Výškově se vyskytuje nejčastěji do cca 700 m n.m. Nálezová data o tomto druhu jsou však jistě zatížena chybou (možná i výraznou) danou podobností všech tří "zelených" skokanů. Mapka rozšíření skokana zeleného tak spíše odpovídá mapce rozšíření celé skupiny "zelených skokanů" (při tomto předpokladu v mapce pouze chybí některé lokality skokana skřehotavého v severních Čechách).
.
Zdroj: AOPK ČR. Nálezová databáze ochrany přírody (citace viz níže).
Obývané biotopy (prostředí):
.
Skokan zelený je podobně jako skokan skřehotavý vyloženě vodní druh, ve vodě nebo těsně u vody tráví celý rok. Je schopen obývat i brakické vody.
V ČR se rozmnožuje a žije v různých typech vodních těles se zastoupením vodní vegetace. Nejčastějším biotopem je u nás rybník s litorálními porosty. Kromě rybníků se rozmnožuje v různých větších tůních, v jezírkách v pískovnách, lomech a na výsypkách, v koupalištích, požárních nádržích a různých jiných vodních nádržích, ve vodních kanálech, slepých říčních ramenech a v zahradních jezírkách a bazénech (Maštera et al. 2015).
Optimální jsou pro něj vodní plochy bez ryb nebo s nízkou rybí obsádkou, ale toleruje i vyšší rybí obsádky. Tento druh skokana má velice dobrou osidlovací a migrační schopnost. Mladí jedinci často kolonizují nové tůně a rybníky, nádrže a tůně.
Skokan zelený výjimečně zimuje i na souši, ale výrazně častěji pod vodou.
V areálu svého výskytu vystupuje až do nadmořských výšek 1550 m n.m., ve střední Evropě je to podstatně méně.
.
I tůň s menšími litorálními porosty a vyšší rybí obsádkou může být pro skokana zeleného celkem vhodným biotopem, kde může dlouhodobě přežívat. Lepší by samozřejmě bylo, kdyby tůň byla alespoň občas bez ryb. Foto Jaromír Maštera
.
.
Roční a denní aktivita:
.
Skokan zelený přezimuje od září/ října zhruba do března. Při období páření jsou tito skokani jsou aktivní ve dne i v noci, jinak spíše ve dne. V průběhu sezóny se zdržují ve vodě nebo u vody, prokázaná je migrace na vzdálenost 2,5 km.
.
.
.
Složení potravy je podobné jako u skokana krátkonohého. Konzumují zejména nejrůznější bezobratlé živočichy, ale také např. jiné menší obojživelníky a mladé jedince hlodavců (vzhledem k jejich velikosti žerou s. zelení více hlodavce než s. krátkonozí). Mladí jedinci všech „zelených“ skokanů požírají velmi často komáry. Pulci se živí zejména řasami, vyššími rostlinami, odumřelými vodními živočichy a drobnými bezobratými živočichy.
.
.
Nepřátelé (predátoři):
.
„Zelení“ skokani mají mezi obratlovci řadu predátorů: dravé druhy ryb, želvy, vodní hadi, ptáci i savci. Více než 70 druhů ptáků se živí „zelenými“ skokany, mezi nimi jsou např. volavky, orel křiklavý, čáp černý, čáp bílý a kos.
Mezi savci jsou predátoři zejména liška, vlk, psík mývalovitý, jezevec, kuna, tchoř, vydra a potkan. Pro mnohé z těchto druhů jsou tyto žáby náhodná potrava. Čápy, volavky, orel křiklavý, vodní hadi, skřehotavé skokany mají za potravu i ostatní druhy žab.
.
.
Obranné chování:
.
Při vyrušení „zelení“ skokani unikají do vody, kde se zaryjí do bahna nebo se zapletou mezi vodní rostliny. Při kontaktu vydávají skokani únikové hlasy podobné dětskému pláči, jejich tlama je při tom do široka otevřená. Pasivní obrana je taková, že se nafoukne a ohne špičku čenichu k zemi. Larvy jsou velmi plaché a zběsile unikají před predátorem.
Rozmnožování:
.
Ve střední Evropě rozmnožování většinou trvá od konce dubna do začátku června. Někteří samci brání svoje území delší dobu prostřednictvím hlasu či agresivního chování. Samice se přibližují k volajícím samcům a poté následuje uchopení v axilární oblasti (za předními končetinami). Dvojice je přichycena na nějaký předmět či vegetaci pod vodou a klade takto postupně několik snůšek v příbřežní oblasti. Každá snůška obsahuje několik desítek až několik set vajíček. Samice skokana zeleného může za sezonu naklást až 10 000 vajíček. Stejně jako u ostatních obojživelníků závisí počet vajíček na velikosti a kondici samice.
Vajíčka jsou na svrchní straně nahnědlá a na dolním pólu jsou světle žlutá nebo bělavá. Vajíčko měří 1,5-2 mm v průměru. Rosolovitý obal měří 6-8 mm v průměru. Po 4-7 dnech je embryonální vývoj dokončen pokud je teplota mezi 11- 37 °C.
Skokan zelený (podobně jako skřehotavý a krátkonohý) klade malé i větší rosolovité chomáče vajíček, které jsou vždy přichycené k vegetaci.
.
Popis snůšek (Maštera et al. 2015)* :
.
Měkký shluk (chuchvalec) vajíček různé velikosti, od velikosti vlašského ořechu do velikosti pěsti, někdy i větší, vždy nepravidelného tvaru.
Snůšky jsou uloženy ve vodě jednotlivě nebo v seskupeních, většinou v úrovni vodní hladiny nebo lehce pod hladinou, vždy uchycené alespoň svou menší částí (okrajem) k různým částem vodní vegetace. Snůšky jsou kladeny obvykle v mělčích částech litorálů (do 40 cm hloubky).
Vajíčka jsou zprvu zřetelně dvoubarevná, horní polovina je hnědá, spodní obvykle bělavá, krémová, žlutavá až žlutá. V dalším vývoji jsou pak vajíčka jednobarevná, světle hnědá Rosolovité obaly vajíček měkké a řídké, a stejný je i charakter celé snůšky. Obaly vajíček jsou často propojené (slité) v jeden celek.
Průměr vajíčka 1–2,5 mm, s rosolovitým obalem 6–8 mm. Počet vajíček ve snůšce obvykle 50 až 600 (údajně až 1 000 ks – Nöllert & Nöllert 1992) s tím, že častější jsou vyšší počty, ale i malé počty do cca 100 ks nejsou úplnou vzácností. Průměr snůšky obvykle 4–12 cm.
Možnost záměny:
- od snůšek skokana skřehotavého a krátkonohého morfologicky prakticky nerozlišitelné
- menší snůšky „zelených“ skokanů obecně se snůškou rosničky, ta má snůšku do velikosti vlašského ořechu, vajíčka dvoubarevná (světle hnědo-bílá) s výrazně světlou barvou spodní části; snůšky rosničky bývají uchycené často okolo lodyh či stébel vodních rostlin, snůšky „zelených“ skokanů většinou jen některou svou částí
- teoreticky i se snůškami „hnědých“ skokanů, ti však kladou brzo na jaře, rosolovité obaly jejich vajíček jsou tuhé a pevné a vajíčka hnědá se světlou spodní částí
Období výskytu: obvykle od května do června, méně často i v dubnu a červenci
.
.
Hlasové projevy:
.
Jedná se o pomalejší vrčení či cvrčení s délkou trvání asi 1,5 sekundy. Hlas skokana zeleného je něco mezi skokanem krátkonohým a skřehotavým, podobnější je však skokanu krátkonohému. Samci všech „zelených“ skokanů se často ozývají také jinými hlasy, znějícími „croax…croax“, nebo „kvuo… kvuo“.
Hlas může být zaměňován s chřástalem, bukáčkem malým, slukou lesní aj. Tito skokani se často ozývají sborově, podobně jako jiní „zelení“ skokani.
.
Hlas skokana zeleného si můžete poslechnout zde: Hlas pro tento den
..
.
Larvální vývoj, pohlavní dospělost, věk:
.
Vykulený pulec může být velký 5-10 mm. Přes léto obvykle vyrostou na velikost 45-80 mm, občas se však vyskytují i obří pulci kolem 100 mm. Nově přeměněné mladé žabky můžeme pozorovat na konci července, ale početnější bývají až na konci srpna. Tyto přeměněné žabky jsou velké 20-32 mm. Ještě před první zimou mohou žabky vyrůst na velikost 40 mm. Většina samců a samic jsou pohlavně dospělí po prvním až druhém přezimování. Prokazatelně se skokan zelený dožívá 14 let, pravděpodobně však mohou žít i déle.
.
Popis larev - pulců (Maštera et al. 2015)** :
.
Většinou zeleně zbarvení pulci s dýchacím otvorem na levém boku trupu a ploutevními lemy bez mřížkovité struktury.
Horní ploutevní lem je relativně nižší, dosahující směrem dopředu jen do zadní třetiny trupu. Nasazení horního ploutevního lemu není na hřbetě nápadně zesílené.
Ocas je obvykle 1,5–2 x delší než trup. Konec ocasu je obvykle zašpičatělý.
Při pohledu shora jsou oči blíže k okrajům trupu. Okraj trupu je neprůhledný. Tvar trupu je při pohledu shora obvykle vejčitý až hruškovitý, méně často oválný.
Řitní otvor ústí nesymetricky nad pravým okrajem dolního ploutevního lemu.
Pulci mají jednoduché (jednořádkové) řady retních zoubků. Obústní bradavky jsou po stranách ústního disku i na dolním rtu, místa bez bradavek jsou pouze na horním rtu. Obústní bradavky na dolním rtu jsou ve dvou řadách (Nöllert & Nöllert 1992).
Zubní vzorec 2–3/3. Bez hrbolku na horní čelisti. Třetí dolní zoubků řada je obvykle uprostřed s přerušením (Nöllert & Nöllert 1992).
Zbarvení trupu je tmavě zelené, zelenohnědé až olivově zelené, břicho je světlejší, šedavé až bělavé. Trup bývá často hodně skvrnitý, pestrobarevný. Ploutevní lemy jsou průhledné a většinou nápadněji tmavě skvrnité. Často se ale vyskytují pulci s ploutevními lemy až zcela beze skvrn. Obvykle je přítomen více nebo méně nápadný světlý pruh táhnoucí se od oka k ústnímu disku.
Celková délka těla je obvykle do 100 mm, někdy až 120 mm.
Možnost záměny:
- s pulci skokana skřehotavého a krátkonohého; od pulců skokana krátkonohého morfologicky prakticky nerozlišitelní; pulci skokana skřehotavého bývají světleji zbarveni a mají po celém těle velké tmavě zelené skvrny (jsou „strakatí“), také nemají příliš zřetelný světlý pruh od oka k ústům a mají nápadně bílé břicho
- s pulci skokana ostronosého, štíhlého a hnědého; ti jsou však vždy zbarveni do hněda až černohněda bez světlých pruhů od očí k ústům, pulci skokana hnědého a štíhlého mají 4 dolní řady zoubků
- s pulci blatnice při velkých velikostech pulců; blatnice však má pulce hnědě zbarvené, s nápadně více řadami zoubků, bez světlých pruhů od očí k ústům a při pohledu shora mají pulci blatnic oči nápadně na stranách trupu
Období výskytu: obvykle od června do srpna, méně často i v květnu a září
* Popis vajíček a snůšek platí převážně pro snůšky čerstvé, krátce po nakladení. Tuto fázi vývinu lze vymezit zjednodušeně obdobím od jejich nakladení po úplné rozrýhování vajíčka (dokud je vajíčko ještě kulovitého tvaru a není zřetelný zárodek).
.
** Popis larev platí převážně pro vybraná vývojová stádia, v nichž jsou larvy obojživelníků dobře určitelné. Zjednodušeně lze u žab larvální stádia vymezit takto: od pulců s dobře patrnými základy zadních končetin až po pulce s dobře vyvinutými zadními končetinami (všemi prsty) a stále ještě bez plně vyvinutých a navenek viditelných předních končetin.
Ohrožení a ochrana:
.
Skokan zelený je podobně jako skokan skřehotavý poměrně přizpůsobivý druh, který snáší i vyšší rybí obsádky v rybnících a nevyžaduje tak kvalitní vodní biotopy jako jiné druhy obojživelníků. Z toho vyplývá, že jeho ohrožení není příliš velké. Jde o typického „vodního“ skokana, takže se celý rok vyskytuje ve vodních plochách nebo v jejich těsné blízkosti a ve vodě také zimuje. Je tedy na vodním biotopu existenčně závislý a suchozemský biotop má pro něj význam pouze v případě migrace jedinců na nové lokality.
Stejně jako jiné druhy obojživelníků upřednostňuje i skokan zelený vodní nádrže (rybníky, tůně aj.) s nízkou rybí obsádkou nebo bez ryb. V takových nádržích se úspěšně rozmnožuje. V rybnících s vyššími obsádkami dokáže také dlouhodobě existovat, i se rozmnožovat, ale nikdy zde nedosáhne takových početností jako v rybnících s extenzivním využíváním nebo v tůních bez ryb.
Pokud chceme tento druh podpořit, stačí mu nabídnout nějakou vodní plochu, která však vůbec nemusí mít ideální parametry ani ideální využívání. Skokan zelený obsadí ochotně v podstatě jakoukoli vodní plochu s tím, že více preferuje větší plochy. Minimální velikost při budování nových vodních ploch pro tento druh by měla být cca 100 m2. Vodní plochy pro skokana zeleného by měly být alespoň zčásti osluněné, hodně zastíněné nádrže tento druh nemá moc rád.
Speciální péče o suchozemské biotopy v návaznosti na vodní plochy není nutná, protože je skokani příliš nevyužívají. Postačí tak běžná péče a populaci skokanů neublíží ani dlouhodobější ponechání bez péče.
► Podrobněji o vhodné péči o biotopy našich obojživelníků najdete v sekcích Ochrana obojživelníků, Ohrožení obojživelníků, Biotopy obojživelníků a Jak pomoci obojživelníkům.
Speciální vodní plochy na podporu skokana zeleného (stejně jako skřehotavého) zatím v naší krajině vytvářet nemusíme. Pokud budeme podporovat novými tůněmi a vhodně využívanými rybníky jiné ohroženější druhy, podpoříme i "zelené" skokany. Foto Jaromír Maštera
.
Kategorie ohrožení a ochrany:
.
ČR: dle Červeného seznamu 2017 = téměř ohrožený druh; dle Červeného seznamu 2003 = téměř ohrožený druh;
současné ohrožení 2018 = druh bez ohrožení; zákonná ochrana (Vyhláška 395/1992 Sb.) = silně ohrožený druh
EU: druhy živočichů a rostlin v zájmu společenství, jejichž odebrání z volné přírody a využívání může být předmětem
určitých opatření na jejich obhospodařování
Další fotografie skokana zeleného:
.
.
.
.
Videa (Youtube):
.
..
Hlavní použité zdroje:
...
AOPK ČR: Nálezová databáze ochrany přírody [online databáze]. publ. 2012 [cit. 2015-07-04], dostupné na: <http://portal.nature.cz>
Arnold E. N. & Ovenden D. (2003): Reptiles and amphibians of Europe. – Princeton field guides, Princeton & Oxford.
Maštera J., Zavadil V. & Dvořák J. (2015): Vajíčka a larvy obojživelníků České republiky.- Academia, Praha.
Nöllert A. & Nöllert C. (1992): Die Amphibien Europas. Bestimmung, Gefährdung, Schutz. – Kosmos Naturführer, Franckh-Kosmos Verlags, Stuttgart.
University of California: AmphibiaWeb [online], publ. 2000-2015 [cit. 2015-07-04], dostupné na: <http://amphibiaweb.org>
Zavadil V., Sádlo J. & Vojar J. [eds.] (2011): Biotopy našich obojživelníků a jejich management. – Metodika AOPK ČR, Praha.
Podobné stránky:
.
Překlady a úpravy textů (Popis až Larvální vývoj): Aneta Mašterová
zpět na Obojživelníci ČR
obojživelníci ochrana obojživelníků amphibia amphibien management žáby obojživelníků obojživelníky čolci mlok ropucha kuňka čolek rosnička skokan blatnice tůně tůň mokřad amphibians obojživelníci ochrana obojživelníků amphibia amphibien management žáby obojživelníků obojživelníky čolci mlok ropucha kuňka čolek rosnička skokan blatnice tůně tůň mokřad amphibians obojživelníci ochrana obojživelníků amphibia amphibien management žáby obojživelníků obojživelníky čolci mlok ropucha kuňka čolek rosnička skokan blatnice tůně tůň mokřad amphibians